Školní známky úspěch v životě nezaručí.

Už je to tady, vysněné prázdniny. Jak já se těšila na ten poslední den, kdy si v krásných šatičkách a kytičkou v ruce pro tehdejší soudružku učitelku šla pro vzácný list, na němž byl vepsán můj celoroční úspěch či nějaké to 

škobrtnutí. Zatímco v první třídě na vysvědčení zářila obrovská jednička, do šesté třídy se chlubila chvalitebnými výsledky za své celoroční úsilí, dva poslední ročníky už mi daly pořádně zabrat. A to převážně v matematice, fyzice a chemii s nimiž se nějak zvlášť nekamarádila a ony mi to dávaly pěkně najevo. Ze všech předmětů měla nejraději výtvarnou výchovu, češtinu a zpěv. A také přírodopis, dějepis a občanskou nauku. Vzpomínám si, kterak jednou probírali období buržoazie a kapitalismu, v němž nám soudružka pravila. " nu děti, buďte rádi, že žijete tady v naší krásné socialistické vlasti, kdy můžete získat bezplatné vzdělání, lékařskou péči a vaši rodiče nemusí žít v každodenních obavách, že jednoho dne přijdou o práci a skončí na dlažbě jako bezdomovci. A víte kde žijí a spí takoví bezdomovci v Americe. Pod mostem. Jsou špinaví, nemocní a svou každodenní obživu si hledají v popelnicích. On západ nenabízí jen to pozlátko, auta a vily milionářů jak se vám mnozí snaží namluvit, ani bezstarostný život. plný sladkého nicnedělání, kdy vám pečený holub vlétne přímo do úst." Tehdy na ni my žáčci koukali vykulení s otevřenými ústy. Představit si ty lidi povalující se na ulici či plno nezaměstnaných stojících za branami fabrik si asi dokázal představit málokdo. Vyprávění oné soudružky pro nás bylo jakési scifi. Uplynulo pár let, a v Praze potkala prvního bezdomovce, pak druhého a když skončila na úřadu práce, vzpomněla si na slova té učitelky. Její přednáška se změnila v krutou realitu.

V pozdějších ročnících a hlavně v osmé třídě už jedničky hledala pomalu s baterkou v ruce, zato trojek a čtyřek zde bylo požehnaně. Ne snad že bych učivo plně nezvládala, ale přestoupila z vesnické malotřídky do městské školy, kde se se mnou zkrátka nikdo nepáral. Nakonec strávila pár měsíců v nemocnici a byla ráda, že alespoň nemusela ročník opakovat. Nakonec skončila v učebním oboru stejně jako pár jedničkářů, kdy jejich původ neodpovídal pravidlům socialistické společnosti a rodiče měli nějaký ten škraloup, který jejich potomky stigmatizoval. Po vyučení musela nějakou dobu setrvat v oboru, tehdy to bylo pravidlem a pak si našla profesi, která mě naplňovala. Maturitu i vyšší vzdělání si doplnila v pozdějším věku dálkově, avšak doba už byla zcela jinde. Diplomovaných absolventů humanitních oborů  byly všude mraky, trh práce byl jimi přesycen a mnozí končili na úřadě práce i s diplomy. Karta se zcela obrátila, hlad nastal po řemeslnících, pracovnících ve službách a dopravě kde dříve pracovala a tito lidé byli ceněni zlatem. Nakonec bych se uplatnila bez větších problému s tehdejší kvalifikací a i si více vydělala, kdybych setrvala v původním zaměstnání.

Když se o pár let později setkala s bývalými spolužáky, třídními premianty, nepoznávala je. Jeden se vrátil z výkonu trestu, další vysokoškolák s červeným diplomem skončil v azylovém domě, kdy po rozvodu takřka o vše přišel a jedinou oporou v životě mu zůstal alkohol. Takový hezký klučina to byl, holky po něm doslova šílely. A nyní životní troska. A pak dívka, křehká, málomluvná, jednou dokonce opakovala ročník. Nakonec si dodělala maturitu, a vysokoškolský diplom získala ve Švýcarsku kde se provdala za úspěšného muže. Vlastní malý podnik a jsou neskonale šťastni. Jak říkával tatínek když přinesla domů vysvědčení. " No co, tak máš čtyřky, já byl taky blbej, hlavně na matiku, tak co naděláme. Na známky se v...r, život je úplně o něčem jiném a to nejvyšší vzdělání dostaneš časem od života. Vysvědčení rodiče zavřeli do šuplíku, a šlo se na výlet nebo do cukrárny. Později, když už měla maturitu za sebou a uvažovala o vysoké škole mi švagr vracející se z brigády v Německu pravil." A víš, kolik je v té zemi různých inženýrů, právníků, filozofických mudrců co jezdí autobusem či s hovnocucem. Nejcennější jsou zlaté ručičky, co se neštítí žádné práce." Před dvěma roky, kdy šla na brigádu do dopravy, setkala se zde a ajťákem a právníkem co si právě dělali zkoušky na tramvaj. Ne že by ve svém oboru nebyli žádaní či si vydělali méně peněz, ale už se cítili nějak vyhořelí a dosavadní práce je přestala uspokojovat. ten právník se cítil různými kauzami a prazvláštními lidskými případy doslova vysátý.

A tak když během dne potkávala ta rozjásaná či naopak uplakaná dítka, s chutí bych jim řekla, ať si hlavně užijí krásné prázdniny a jedním vysvědčením život přece nekončí. Život je beztak nasměruje tam, kam se u zlíbí. Mnohem důležitější než známky na vysvědčení je v životě píle, vytrvalost a také odvaha poprat se o svůj sen a třeba se i dokázat postavit ostrým loktům, i když ne vždy je to jednoduché. A hlavně nezakrnět. a rodiče by toho svého školáčka měli obejmout ať už na vysvědčení září jedničky či se tam skrývá nějaká ta trojka či čtyřka. Jedna známka přece nevypovídá o tom, jaký ten malý človíček skutečně je a jaký člověk z něho vyroste.