Růže která neuvadne.

Je to až neuvěřitelné, kolik uplynulo vody od tragické smrti nejsledovanější ženy světa princezny Diany. Je to již čtvrtstoletí, co tady s námi už není. Bylo tak těžké uvěřit té zprávě o smrti královny lidských srdcí. Princezny z 

lidu se srdcem tak velkým, do kterého se vešla snad všechna bolest a utrpení světa. A také láska, nenávist, smích i pláč. Svět krvácel a ona byla jeho lékařkou neváhajíce pomoci i tomu nejmenšímu z nejmenších a nejubožejšímu z ubohých. Za svůj krátký život toho stihla a prožila tolik, co obyčejný smrtelník neprožije mnohdy za celý svůj život požehnaným věkem konče. Stala se ikonou co se oblékání týče. A také účesu kterým se trochu vymykala dlouhovlasým pohádkovým princeznám. Udávala styl v němž se kloubila šlechetnost, urozenost a krása duše. Vždy byla elegantní a milá i když její duše plakala. Žena a především matka, co neváhá podat ruku člověku postiženému leprou či projít minovým polem. Zasadila se o tolik úžasných věcí nad nimiž váhal nejeden politik. Neslibovala, nechvástala se, nikoho nemusela podplácet ani si kupovat. Ona prostě jednala a vše dokazovala ušlechtilými činy. Světu vtiskla pečeť soucitu, něhy, milosrdenství a tolerance. Byla natolik lidská a soucitná že si ji mnozí spojili nejen s pohádkovou princeznou ale i pozemským andělem. Andělem co tady na zemi splní své poslání a odletí.

Lidé ji milovali, v jejím sladkobolném životním příběhu mnozí nacházeli svůj vlastní. Zrada a hluboká bolest se nevyhýbá ani princeznám čehož byla Lady Di důkazem. Víc než důraz na titul dávala důraz na prostou lidskost zastíněnou hříchem, malostí a ubohostí. I ona sama byla jen člověk z masa a kostí který občas šlápl vedle či upadl psychicky až na samé dno. Toužila po lásce ostatně tak jako každá žena které se jí nedostávalo. Čisté a nezištné. Tato pohádka bohužel neměla šťastný konec. Příběh krásné a ušlechtilé princezny se uzavřel v jednom z pařížských tunelů. Psal se 31.srpen 1997.. Svět se zastavil a potemněl. Jakoby v ten den pohaslo slunce. Zemřela královna lidských srdcí. Růže co nestačila odkvést. Vzpomínám si na její krásná slova plná víry a naděje v to lepší v nás. A možná viděla i mnohem dál než si dokázala sama připustit. Svým milovaným kteří odešli z tohoto světa vzkázala. "Tam za říší dobra i zla je zahrada. V ní se setkáme." Anebo láskyplný projev ke starým lidem, osamělým, často živořícím na samém okraji společnosti." Jste sice slabí fyzicky, ale jak váš počet bude pomalu narůstat, váš hlas bude stále víc slyšet a v tom budete silní." Jak nadčasové.

Často přemýšlím nad tím, co by asi umírající sdělili či sdělují světu, který zahlcený vlastními starostmi a problémy je mnohdy příliš nevnímá.

Když odcházíme, neplačme. Neplačte ani naši drazí. Vracíme se zpátky k těm, kteří nás tolik milovali a my zase je. Do světla, lásky, věčného mládí a pokoje. Přicházíme zpátky domů.

Věnováno s úctou královně lidských srdcí Lady Dianě.