Retro vzpomínky. 17.listopad 1989. Část 1.

Na tu dobu si pamatuji úplně přesně, jakoby se vše odehrálo zcela nedávno. Jak jen ten čas letí. Do Prahy jsem přišla ve svých 21. letech. Mladičká dívka z malého města co si splnila svůj dětský sen. Našla  jsem si v hlavním městě 

nové zaměstnání a spoustu nových přátel s nimiž jsem se vrhla do víru velkoměsta. Cítila jsem se tak šťastná. Plat prodavačky jsem vyměnila za plat řidičky, který byl trojnásobný a já jsem se poprvé v životě mohla obléknout v Kotvě. Mzdy tehdy byly a nebyly rovnostářské a profese prodavačky byla placená mizerně takže pokud jsme neměly šikovnou maminku či babičku na šití, kupovaly jsme si my mladé dívky časopis Burda kde jsme nacházely spoustu inspirativních nápadů, jak si spíchnout pár moderních kousků. Snad všechny holky jsme tenkrát milovaly zpěvačku Hanku Zagorovou, která se pro nás zároveň stala módní ikonou. Ty movitější si nakupovaly značkové oblečení v Tuzexu za bony či jezdívaly právě do Kotvy. Později jsem si nejvíce s kamarádkami oblíbila Bílou Labuť a Máj. A když jsem jednou vyrazila do Českých Budějovic kde jsem objevila skoro stejnou blůzku jakou nosívala Zagorka, musela jsem ji mít. Skoro všechny holky mi jí tenkrát záviděly. Nakonec jsem halenku směnila s fanynkou Zagorové na jednom koncertě za parfém dovezený z Francie.

Jednoho listopadového dne jsem onemocněla hnisavou angínou. Snad tomu tak chtěl osud, neboť vedoucí pracoviště mi nabídl přihlášku do KSČ, kterou jsem neměla v úmyslu podepsat. Netoužila jsem se nikde stranicky angažovat. Spíše jsem si toužila život užívat plnými doušky asi jako každý mladý člověk. Jezdit do přírody, k babičce na venkov, na dovolenou na Šumavu a pařit s kamarády na diskotéce. A tak jsem byla pevně rozhodnuta, že své zaměstnání opustím a půjdu třeba do fabriky, kde budu mít klid. Než jsem se stala řidičkou, pracovala jsem krátce jako administrativní pracovník a vstup do KSČ byl takřka povinný pro mladou ženu pocházející z rodiny kulaka a ještě ke všemu rozvrácené. To nějak zkrátka nezapadalo do socialistického soužití. A také jsem neměla maturitu, což by až tak nevadilo kdyby...Na rozmyšlenou jsem dostala týden. Dostala jsem tenkrát horečky čtyřicítky a blouznila jsem ze spaní. Pamatuji si, že za mnou na ubytovnu kde jsem přechodně žila přijel vyděšený tatínek s tím, že je asi válka, na ulici se střílí do studentů a jsou i nějací mrtví. Nevěřícně jsem na něho valila oči s tím, že tady u nás v Československu určitě ne a už vůbec ne v Praze. Na pokoji jsem neměla ani televizi ani rádio, moje spolubydlící odjela na dovolenou k rodičům na Moravu a tak jsem zůstala odtržena od veškerého dění. Tatínka jsem uklidnila, že se asi v rádiu spletli a ta zpráva nebyla odtud ale třeba z Ameriky nebo Anglie. Tam se pořád něco děje. Anebo se zase s někým servali fanoušci Baníku. Tatínkova slova jsem pustila z hlavy a po jeho odchodu jsem opět usnula s myšlenkami na babičku až ji zase uvidím a ona  napeče pekáč tvarohových buchet které tolik miluji. Asi po týdnu kdy jsem šla na kontrolu ke své závodní lékařce jsem se najednou ocitla jako Alenka v říši divů.

Všude kolem jsem potkávala lidi s národními vlajkami a těch nadpisů a sloganů snad ještě nikdy neviděla. Na jednom stálo např. "podívej se Gusto, jak je tady husto, lepší kozel v zahradě, než-li Jakeš na Hradě, Havel na Hrad...," kdo je asi ten pán, kterého vzývají marně jsem si snažila vybavit. Lidé se objímali, byli na sebe milí, usmívali se, když nastoupila do tramvaje stará babička, hned vyskočilo nejméně pět lidí ze svých sedadel aby ji pustili sednout. Zvláštní, pozitivní hřejivá atmosféra z níž jsem byla poněkud vyjukaná. Na středisku jsem se optala své ošetřující lékařky co se vlastně stalo a zda jsem se nepropadla do nějakého jiného století jako ten pan Brouček z povinné školní četby. A ona mi všechno vyprávěla od samého počátku. Hned jsem se nechala uschopnit. za pár dní jsem nastoupila na své vysněné pracoviště řidičky, od kolegů jsem vyfasovala trikolóru a namísto na diskotéku jsme šli na zaplněné Václavské náměstí. Chození na Václavák se pro mě stalo jakýmsi svátkem. Nasávala jsem  tu hřejivou atmosféru vycházející ze samého nitra lidských srdcí. Ač tak úplně jsem netušila oč vlastně kráčí, líbilo se mi tam a na ubytovnu jsem  se vracívala velmi pozdě a dojatá. Kolik známých osobností jsem měla možnost jen poznat. Spatřit Karla Gotta, Hanu Zagorovou, Martu Kubišovou kterou jsem sice neznala ale její Modlitba pro Martu mě dojala k slzám, i toho pána Václava Havla, kterého lidé chtěli mít za svého presidenta a spoustu dalších známých i neznámých tváří. Lidé zpívali národní hymnu, zvonili klíči a především věřili v příchod lepších časů. V tento čas byla svoboda nade vše." A víra tvá ztracená se k tobě lide navrátí, ó lide navrátí ".