Padesát let po té.

Jsem okupační dítě. Jaromír Jágr nosí ze srdce mnohých pamětníků nesmazatelnou osmašedesátku na svém hokejovém dresu, já ji mám vepsanou na čele. Necelý měsíc  po mém narození k nám vtrhla okupační vojska varšavské smlouvy o nichž 

jsem do roku 1989 neměla nejmenší potuchy ostatně tak jako o spoustě dalších věcí. Buď utajovaných navěky nebo překrucovaných v zájmu mocných nemocných podle toho, kdo u vesla právě seděl. Jen si pamatuji, že jsme žili na malé vesničce. Maminka mi vyprávěla o ruských vojácích ukrytých v nedalekých skalách. A jeden z nich mi prý dokonce zachránil život. Když se mnou v kočárku projížděla kolem skal, utrhl se obrovský balvan a řítil se právě na nás. Jeden z mladých vojáčků nacházejících se jen kousek od nás maminku chytil za rameno a odtáhl i s kočárkem o kus dál. Kámen dopadl na místo, kde před pár vteřinami stál kočárek se mnou vyjukaným miminem z té obrovské rány. Od té doby maminka nedala na ruské vojáky dopustit. Já však o nich téměř do svých jednadvaceti let nic nevěděla, jen to, že jednomu z nich vděčím za život a jsou to naši osvoboditelé tak jako v pětačtyřicátém. Tak nám to bylo alespoň ve škole presentováno a doma se o 21. srpnu 1968 příliš nemluvilo. Naštěstí ani naši vesnickou malotřídku politika nijak zvlášť nezasáhla. Nemuseli jsme chodit ani do prvomájových průvodů, protože v ten den žádný autobus buď nejel vůbec nebo jen velmi omezeně. A vlastní auto měl málokdo. A tak lidé vyvěsili do oken vlaječky a bylo vymalováno. Za to jsme si jako děti užívaly krásné a bezstarostné dětství plné her. Spoustu času trávily venku. Buď s kamarády na hřišti nebo v přírodě. A také jsme pomáhaly svým rodičům s lehčími domácími pracemi a se zvířaty. Nebyly jsme přehlceny informacemi a snad byly i šťastnější a zdravější než jsou dnešní děti. O tom co se děje až "kdesi v daleké Praze" neměli tamní lidé ani potuchy nebo je to příliš nezajímalo. Svých starostí měli dost. Na vesnici je neustále co dělat a práce nepočká. A také rodiny měly více dětí než dnes takže se maminky měly co otáčet. Žádná pračka, myčka. Maminka ještě občas prala na valše a nádobí se mylo ve dřezu.

A právě v této době před padesáti lety propukl největší babyboom jaký kdy tato země poznala. Na svět přicházely tzv. Husákovy děti jako na páse. Dnes už jsou mnozí pomalu před důchodci a kdyby se neustále neprodlužoval odchod do důchodu tak především ženy s dětmi by se chystaly na svůj zasloužený odpočinek. Přemýšlela jsem, jaké by to vlastně bylo kdyby. " Nu, kdyby nebyly ryby, nebyly by rybníky", říkával tatínek. Jak by asi naše země vypadala, kdyby se nerozpadlo Rakousko-Uhersko a my jsme nadále zůstali součástí monarchie jako Britové, Švédové, Španělé... Měli bychom se líp nebo hůř. Určitě bychom jako celek byli silnější a ne tak rozdrobení. V jednotě je síla, vtloukali nám do hlavy soudruzi. Možná by z nás byla i evropská velmoc, nezažili bychom 2. světovou válku, 21.srpen 1968 ani nástup komunismu k moci. Byli bychom někdo. Chytré české hlavičky a šikovné ručičky by se ve světě určitě neztratili. Naše krajina by nebyla zpustošená a zdevastovaná tak jak tomu bylo za minulého režimu. Mnohá místa severních Čech připomínala spíše měsíční krajinu a ochrana zvířat patřila spíše do říše fantazie. Snad bychom neztratili ani svou hrdost a světem kráčeli se vztyčenou hlavou, ne se shrbeným hřbetem. Lidé by neztratili víru a to především v sebe samé, tento těžce zkoušený národ by si nenesl stigmata z generace na generaci.

A lidé by se určitě měli mnohem lépe. Naše životní úroveň by byla přinejmenším stejná jako v sousedním Rakousku. Důchodci by měli větší důchody, zaměstnanci plat. Neprožili bychom divoká devadesátá léta, která jedny vynesla na bájný Olymp a ti druzí spadli do žumpy z níž se už nikdy nevyhrabali. Padesát let po té. Mladá generace pomalu netuší, co se odehrálo před třiceti, natož padesáti lety. Mladí lidé nežijí minulostí, budoucnost je příliš pro ně vzdálená. Žijí tady a teď, spoustu problémů neřeší a život si užívají. Pro ně je život krásný a vzrušující. Mají nespočet možností kde a co studovat, cestování, uplatnění se, osobního rozvoje. Ruštinu nahradila angličtina čímž se jim ještě více otevřel svět. Život jim nadělil spoustu vymožeností o jakých se dnešním 50+ ani nesnilo. Nyní na tom jsou patrně nejlépe tzv. Havlovy děti narozené počátkem 90. let nepoznamenané temnou minulostí. Zatímco silná poválečná generace pomalu odchází do důchodu či dokonce již na druhý břeh, následně  přichází ta sengvičová. Husákovy děti. Příliš staří na práci a příliš mladí na důchod. A právě Havlovy, Klausovy a Zemanovy děti jsou očima trhu práce pokladem pro tuto zemi. Mladí, neklidní, plni elánu, nezatíženi předsudky, vzdělaní, znalí moderní technologie a světových jazyků. Až na jeden škraloup. Kravky asi podojí roboti tak jako se postarají o staré, nemocné a osamělé lidi, myčku opraví dělník z Ukrajiny, záda nám namasírují svůdné Thajky. Na odcházející starší generaci znalou ještě fyzické práce a činností rukodělných sedí celkem dobře jeden z vtipů. Mladá slečna se chystá nastoupit do autobusu za jehož volantem sedí starší pán jemuž se trochu třesou ruce. Když ho vidí raději vystoupí s tím, že  počká na další a zeptá se kdy tak přijede. Za deset minut přijede můj otec usměje se řidič.

Jsem dítě květinové revoluce jehož andělem strážným se stal mladý okupant. Ruský vojáček, který možná ani nevěděl kam jede a proč. Taková zkrátka byla doba. A každá revoluce přináší své oběti. Války a okupace jsou rozmarem mocných přinášející utrpení, za něhož platí nevinní svými životy a zdravím. A skutečnými hrdiny se stávají neobyčejně obyčejní lidé. Všechno znám jen z vyprávění či televizních seriálů, slov politiků a přesto si neuvěřitelně cením všech těch, co se 21.srpna 1968 dokázali vzepřít cizím tankům jen tak. Slovy, srdcem a holýma rukama pevně svírajícíma národní vlajku. Dnes by takovouto odvahu v sobě našel asi málokdo. A třeba se mýlím. Katastrofy, neštěstí a války lidi spojují. Je to smutné ale je to tak. Je to okamžik kdy z vnitřku člověka vytryskne ta obrovská síla jako gejzír.