Můj lékař má čtyři nožičky a po celý rok nosí kožíšek.

Miluji zvířata. Jsou to bytosti jakoby z jiného světa. Jejich duše je čistá a neporušená. A jest-li je někde ukryta skutečná nezištná láska bez falše a podrazů, tak v jejich srdcích. Milují nás takové, jací doopravdy jsme. 

Před nimi se nemusíme přetvařovat, stejně vše poznají a vyčtou z našich očí i srdce. Snad jedině při setkání se zvířetem jsme schopni odhodit železnou masku v níž se ukrýváme před světem a mnohdy i sebou samými a odhalit svou nahotu a zranitelnost. O kočkách se říká, že jsou falešné, své, nejraději jsou sami a na člověku jim až tak nezáleží. A přeběhne-li přes cestu černá kočička prostě jen tak, pokřižuje se i ten nejzatvrzelejší ateista. Ty pověry a předsudky co jen s námi dokáží udělat a proměnit v jakési divnotvory. Od té doby co si před pěti lety přinesla domů malé koťátko, nepřestávám tomuto nádhernému tvorečkovi děkovat za vše, co mě naučil. Moje černá kočička se smaragdovýma očima mě miluje celým svým kočičím srdíčkem až za hrob. Stejně jako pes. Když nejsem doma, je jí smutno a nedočkavě vyhlíží z okna můj příchod. To je potom vítání hned u dveří jako na Starém Bělidle. Lucinka se mi nepřestává třít o nohy, když se sehnu, hned dostanu obrovský hubanec na přivítanou a to slastné předení mě hned uklidní, třebaže jsem nabroušená jako pila. Když hladím ten hebounký kožíšek, cítím nádherné uvolnění. Kočička se ode mě nehne ani na krok a co víc, je upovídanější než já sama. A pohled do těch nádherných očí je pohled jako do toho nejhlubšího a nejtajemnějšího oceánu. Miluji ji a plně rozumím starým Egypťanům považujícím kočky za pravé královny. Bolí mě to, jak se svět chová ke zvířatům. Jakoby byla odpadem, špinavým odrbaným plyšákem, kterého můžeme kdykoliv odhodit, když nás omrzí. Zvíře je ale živý tvor, přítel i rodinný, který potřebuje naši oporu a také lásku. My se bránit můžeme, ale kočka či pes ne. Psa můžeme tisíckrát zradit, pokořit, ale on to neudělá. Tolik nás miluje. Vím, že má kočička by za mě dýchala. Tak jako já mám strach o ni má i ona strach o mě a to víc, čím je starší. Když vidím svět a celé to utrpení především nevinných bytostí sžívám se čím dál více se starou dobrou pravdou a to, že čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata. Pracovala v ZOO, tu práci milovala a nechala zde celé své srdce. Kolik jen lásky mi ta zvířata dokázala dál a kolik jen nádherné čisté energie odtud vychází. Dokáže-li se ctnost převtělit nese podobu zvířete. Děkuji ti moje milovaná kočičko, děkuji vám zvířátka. Stále se mám od vás co učit.-