Když zestárne stát.

Dle nejčernějšího scénáře se sociální systém začíná hroutit. Jen na sociální služby schází dvě miliardy, které kraje nemohou ze státu vydolovat a když už má být krize zažehnána sliby ministryně Maláčové, že je zkrátka vykouzlí, 

nemohou si být jednotlivé kraje zcela tak jisti, že se peněžitá částka spravedlivě přerozdělí. A neobdrží-li je včas, dojde k propouštění zaměstnanců v sociálních službách, jen si nedokážu představit jakých. Pečovatelek je již dnes zoufale málo a pokud některou z nich ještě jednotlivá sociální zařízení propustí, mohou už rovnou ať už domov pro seniory, stacionář, pobytové zařízení pro zdravotně handicipované či azylový dům pro opuštěné matky s dětmi rovnou zavřít. Už jen z důvodu epidemie, podvýživy, nedostatku osobní hygieny kterou si tito lidé sami nedokáží obstarat. Nevítanými hosty by se ve větší míře v těchto ústavech zcela jistě stali žloutenka, štěnice a svrab. Musela by být pro tamní obyvatele vyhlášena karanténa, mnohonásobně by se zvýšila úmrtnost.  A kam by vůbec šli ti staří lidé, kteří třeba vůbec nikoho nemají, kdyby se pobytové zařízení v němž našli azyl a kde prožívají závěrečnou část období svého mnohdy už tak těžkého života uzavřelo. Patrně by rozšířili armádu bezdomovců.

Trochu jiná situace panuje v soukromých zařízeních. Sice nějaké dotace dostávají také, ale většinu si hradí klienti ze svých příjmů. Jedná se spíše o movitější klientelu či jim na pobyt přispívají děti. Ne každý důchodce si ale takové zařízení může dovolit a mnohdy musí být vděčný za uvolněné místo na které několik let čekal. Populace stárne mílovými kroky a nad čím dříve demografové zvedali varovný prst se stává holou skutečností. Peněz v sociálních službách nikdy nebude dost a časem se mladší senioři budou starat o starší seniory. Už dnes jsou mnohé pečovatelky takřka před důchodem zrovna tak jako lékaři, zubaři, zdravotní sestřičky. Stát na jedné straně nehorázně rozhazuje a na té druhé ty peníze někde musí zkrátka chybět. Studenti a senioři nad pětašedesát let sice dostali veledar cestovat dopravou zdarma či takřka zdarma, ale úplně tak tomu není. Možná se budou mladí muset smířit s horší kvalitou vzdělání a ti staří si připlatí jinde, třeba právě v těch sociálních službách. Nic není zadarmo zvláště na tomto světě ne. Jen jsem zvědavá, kolik demonstrantů vyrazí do ulic až se jejich rodiče ocitnou na ulici, pokud se ty dvě chybějící miliardy skutečně nenajdou. 

Když už ministryně práce a sociálních věcí Maláčová se svými věčnými experimenty  neví kde chybějící peníze na sociální služby vzít, navrhuje ministryně financí Schillerova hnutí ANO zvednout několikanásobně daň z nemovitosti, která se mnohde ale už zvýšila natolik, že ji mnozí platili nadvakrát v jednotlivých splátkách. Především lidé starší a ovdovělí. Takže se tímto beztak nic nevyřeší, jen stát vyplatí další sociální dávky a doplatky na bydlení. Ono je pro menší města, kde jsou nízké platy s průměrem 15 000 - 16 000 hrubého či žije většinou starší populace a senioři těžké rozhodování ve výběru jakýkoliv daní. Výnosy jsou nevalné. A to nepočítám chybějící pracovní síly které začnou brzy utlumovat ekonomiku. Odkud a kde potom stát potřebné peníze vezme když pokladnice není bezedná a měšec se zlaťáky začne být brzy pěkně proděravělý.  Lidé nejsou zkrátka nikde, dokonce Chorvatsko oznámilo zhoršení služeb v turistické sezóně pro nedostatek personálu v jednotlivých letoviscích.

Mnozí politici opět volají po zvýšení hranice pro odchod do důchodu. Jenže prorezavělý stroj horko těžko bude vykonávat svěřenou činnost bez chyb, stále svěží a motivovaný osm, dvanáct hodin. A sami zaměstnavatelé už ani o unavené lidi po šedesátce nestojí. Není tomu tak dávno, než se ekonomika rozjela na plné obrátky že už padesátník znamenal pro trh práce vetchého starce. Zvláště nosil li sukni a staral se o své stárnoucí rodiče. To raději zaměstnají cizince či rovnou kde to jde roboty. A sami starší lidé, kteří by měrami minulého režimu si již dávno po celoživotní práci užívali zaslouženého odpočinku raději odcházejí do předčasného důchodu i když finančně tratí.

Co si budeme namlouvat, stát zestárl. Mnohá města hlásí průměrný věk obyvatelstva 44 let, venkov dokonce 53 a postupně vymírá, což už o něčem vypovídá. Vlastně i náš premiér a president jsou pánové v důchodu. Zestárla i poslanecká sněmovna. Ať už spor ministryň o dofinancování sociálních služeb dopadne jakkoliv, je to běh na velmi krátkou trať. Pokud se nestane zázrak a nebude objeven elixír věčného mládí, či si nerovnoměrný populační stav jak říkával můj tatínek nesrovná sama příroda. Změna klimatu možná vše vyřeší sama či nedej bože, nevzplane válka a i ta je vskutku reálná až se začne bojovat o vodu a mohutná migrace z vyprahlých oblastí pohne kontinenty. Zajímavé je, že v domovech pro seniory nevídáme příliš Romů, v Itálii či arabských zemích takováto zařízení skoro neznají a na Ukrajině lidem důchod jednou přijde a pak zase ne. O své rodiče se povětšinou postarají vlastní děti, tak jako tomu bývalo za časů našich babiček. A uživila li matka za války tři, čtyři děti, v době blahobytu uživit svou matku by až takový problém být nemusel.

Nevím jak se změnil a v budoucnosti změní pohled společnosti na seniory. Pamatuji se na jeden předvolební mítink kdy se volili primátoři a krajští hejtmani. Jeden z nich vydával žetonky na jídlo a různé soutěže, které se měly vhazovat do průhledných schránek. Ty se pak směnily za peníze a byly věnovány určenému účelu. Schránky byly celkem čtyři. Jedna určená pro domovy seniorů, druhá pro zdravotníky, třetí hasiče a čtvrtá psí útulek. Zatímco ty pro hasiče a psí útulek doslova přetékaly, špatně na tom nebyli ani zdravotníci, ve schránce určené seniorům se na dně krčilo jen pár žetonů, které nakonec politik sám doplnil.