Špicberky nebo adamky?

Dostal jsem od dcery plavky bermudského typu s palmami přes celý zadek - důvěrně jim říkám špicberky. Ale nevím, jestli v nich mám riskovat ostudné vykázání z koupaliště. No, pro jistotu si dám do báglu i staré dobré adamky.

„Dědo, půjdeme na koupaliště?“ zeptal se mě můj šestiletý vnuk. Přiznávám, že mě touto otázkou dost zaskočil. Nikoliv proto, že bych se s ním nechtěl jít cachtat, nýbrž, že ač muž, nevěděl jsem honem, co si mám vzít na sebe… Je to na hlavu, když zahalování vadí víc než odhalování. Za mých mladých let tomu bylo naopak a ještě dříve dokonce četníci měřili, jestli nohavičky plavek nekončí příliš vysoko nad koleny, ale...

Pánové Šimek a Grossmann ve svých legendárních povídkách vzpomínají na své první šaty či klobouk. Já se stejnou nostalgií vzpomínám na svoje první plavky adamky, které se střihem a velikostí podobaly dámským bikinám, ale samozřejmě bez horního dílu… Nosil je i můj strejda, kterému jsem je tiše záviděl a teď jsem je konečně měl i já. Byly krásně zelené se žlutým lemováním, hodně vykrojené, a co bylo nejdůležitější, na straně se frajersky zavazovaly na dvě tkaničky. S kámošema jsme si je navzájem schválně rozvazovali, takže se mi občas stalo, že jsem k obveselení okoločumících sjel skluzavku do bazénu s adamkami vlajícími na jedné noze – naštěstí jsem nebyl jediný, protože tyto legendární plavky nosila v šedesátkách většina mužů bez rozdílu váhy…

Ve věku dlouhovlasatého rebela a novoromantika, jsem našel zalíbení v celotělových plavkách, jako měl pan Hrušínský ve filmu Rozmarné léto. Když po krk ve vodě pokuřoval doutník a nahlas filosofoval: „Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastným.“ Tyto plavky byly v době normalizace ideologicky nevhodné, protože svým střihem připomínaly první republiku, ale... Plavčíci naštěstí nebyli prokádrovaní političtí pracovníci - podstatné bylo, že plavky dostatečně zakrývaly tělo. Retromódě plavek celotělek tenkrát naštěstí nepropadly ženy, které se naopak odvážně odhalovaly do bikin či monokin až jsme z toho mužněli…

Dnes je neskrývané nahoty, kterou jsme, jako kluci, posedle vyhledávali, všude kolem nás tolik, že i mé prostopášné oko starce spočine raději na rafinovaně zakrytých ženských oblinách. Když píši rafinovaně, tak myslím trochu… To ale rozhodně není případ burkin, které jsou debatním hitem letošního léta, jež se mi kvůli tomu také zdá být poněkud nešťastným.

Jsa celý svůj život obklopen jednodílnými či dvoudílnými dámskými koupacími úbory, jsem si myslel, že není technicky možné, aby ženě v plavkách byl vidět jenom obličej... Když jsem burkini, proti kterým je neoprenový oblek erotické prádelko, spatřil poprvé, řekl jsem si: „Sakra, tohleto už jsem někde viděl…“ Chvíli to trvalo, ale potom mi docvaklo… „No jasně, jsou jako pracovní overal mého kamaráda automechanika..." Ze sexistického pohledu muže, je přinejmenším škoda, když je z ženy v plavkách vidět tak málo.

P.S. Jsem demokrat a respektuji společenská a náboženská pravidla a zvyklosti každého člověka resp. národa, ale… Pouze na jeho výsostném území. Nositelkám burkin uděluji výjimku, ale jenom pokud bude reciproční.