S 23 kilometry v nohách do divadla

Na kladenský festival amatérského divadla jsem se chystal už vloni, ale nevyšlo to. A vypadalo to, že ani letos, protože mi do toho vlezl výšlap se smečkou a ten je svatý! Ale někdy se povede sedět jedním zadkem na dvou židlích...

Šlapali jsme kolem Bucku, Punčochy a dalších mšeckých rybníků, kochali se jarní přírodou a přitom tlachali jeden přes druhého... Když vtom kdosi plácl, že dva z naší turistické smečky hrají dneska divadlo na zmíněném festivalu a že by tudíž nebylo marné se toho jejich představení zúčastnit a podpořit je v uměleckém snažení. A protože v našem případě není od myšlenky daleko k činům, tak se nás asi deset z patnáctičlenné výpravy ihned rozhodlo, že je večer překvapíme. Jenomže jak přibývaly kilometry v nohách, tak odpadávali zájemci o divadelní kumšt… Takže ve finále, asi po třiadvaceti kilometrech, jsme zůstali jenom dva. Ale šli jsme, i když nasoukat nohy do polobotek, byl trochu problém…

Odměnou nám byl nadšený výkon party ochotníků, kterému tleskalo skoro zaplněné hlediště divadla Lampion – jak už to u amatérského divadla bývá, většinu diváků tvořila rodina, přátelé a známí aktérů na jevišti… Ale to je jedno, každý potlesk se počítá. Počkali jsme si na naše kamarády, abychom jim pogratulovali za předvedený výkon a… Hlavně je povzbudili. Potřebovali to, jako sůl… Protože festival byl soutěžní, tak se ke každému představení vyjadřovala odborná porota. Ti naši byli po rozboru a konzultaci na prášky nebo spíš na panáka… Ale byla pro ně, stejně jako pro ostatní soubory, cenná zkušenost, cítit vůni opravdového divadla a zahrát si na profesionální scéně.

V průběhu tohoto kladenského svátku amatérského divadla, bylo odehráno jedenáct představení, což je paráda. Dneska je v Kladně bajlaj oko asi osm ochotnických souborů, což je také paráda. Ale na začátku sedmdesátých let minulého století, byly všeho všudy dva. Jeden zkušený a my Kladka neboli Kladenský kabaret. Hlavní devizou naší Kladky bylo to, že jsme byli mladí a plni divadelního nadšení. Zkoušeli jsme na Bressoně v restauraci U Studničků, jejíž sál s útulným jevišťátkem a šatničkou, ve které se pomalu nedalo rozpažit, byl pro nás víc než „zlatá kaplička“. Tam, ukryti pod křídly místní organizace zahrádkářů, jsme tvořili „umění“ s velkým U… Ale hlavně to byl útěk z reality všudypřítomné normalizace.

Za obložený chlebíček jsme hráli na oslavách MDŽ, jako potulní herci jsme jezdili po vesnicích kladenského okresu a nejdál jsme se dostali až do Hrádku nad Nisou… Vědělo se o nás a tak jsme občas statovali v kladenském divadle a na pár vteřin jsme se dokonce mihli i ve filmu, který se tenkrát točil v Kladně. A tato „popularita“ se nám nakonec stala osudnou...

Všimli si nás i všemocní svazáci, kteří nás lanařili a slibovali hory i doly resp. zázemí a jeviště na profesionální úrovni, jen abychom šli hrát „pod hlavičku“ OV SSM. Zkoušeli to i po zlém, aby si mohli udělat čárku, že mají divadelní soubor. Dlouho jsme vábení i nátlaku odolávali, ale nakonec jsme podlehli. A to byl konec Kladky. Dodnes mám ale schovaný klíč od dveří do naší staré šatničky i když už do zámku určitě nepasuje...

Miluju divadlo a zvláště ochotnické, protože amatéři hrajou srdcem a jedinou odměnou jim je dvacet vteřin slávy při děkovačce – alespoň za nás to tak bývalo…

DIVADLO

Divadlo to je, pro co žiju už léta,

jeviště, šminky, jsou pro mě vášeň kletá.

Když šel jsem prvně na plac, bylo mi asi patnáct,

i diváci přišli, máma, táta i teta.

Ref.: Rád jsem, že divadlo jsem se našel,

        a s léty jich pár i prošel.

       Role veselý ale i zbabělý,

       světská sláva polní tráva,

       pády níž i než jsou záda…

Kluci a holky, byli jsme z divadla cháska,

zkoušky a hraní k tomu nějaká láska.

Úřad si nás zavolal, když jeden emigroval,

dobře to dopadlo, za rok se nám z Friska ozval.

Ref.:

Hrát budu pořád, i když líce,

mé už nemůžou hrát prince.

Říkám si, strachy netřes se,

nějaká role najde se,

a když ne, tak cvič si alespoň plíce.

PS Omlouvám se za plytký text a špatné frázování, ale nemá žádné jiné ambice než mé osobní vyznání divadlu za to, co jsem díky němu prožil…