Při „ááááá“ se vymluvím na prostatu

„Jestli vydržíte nejít dvě hodiny na malou, tak je to v pořádku,“ řekl mi urolog. Vyšetření prostaty není moje hobby, ale jsem zodpovědný a také jsem si ověřil, že jsem 100% heterák. „Vydržím,“ odpověděl jsem bez váhání, i když...

Chlapi to určitě znají. Po třech pivech si připadám jako průtokový ohřívač a jeden neví, kde se to v něm pořád bere… Copak o to, dokud sedím v restauraci a na toaletu si můžu odskočit, kdykoliv mám chuť resp. potřebu, tak je to v pohodě. Kam se ale vrtnout, když to člověka přepadne cestou domů? Nevím jak vám, ale mně se bleskurychle zrychlí tep i krok, orosím se a v tu chvíli závidím i tomu nejošklivějšímu pouličnímu čoklovi, že se může kdykoliv zastavit u kteréhokoliv rohu, stromu či kandelábru a v klidu a bez obav z veřejného pohoršení nebo pokuty vykonat svoji potřebu. „Ááááá,“ uleví si ta němá tvář, párkrát zahrabe nožkou, radostně si poskočí a běží dál. Ale co si mám počít já? Také bych rád udělal „ááááá“ a přitom si zachoval důstojnost a suché trenýrky.

Moc rád bych se pletl, ale při mém nahodilém brouzdání ulicemi šestašedesátitisícového Kladna, jsem narazil všeho všudy na tři veřejné záchody, tj. jeden na dvaadvacet tisíc lidí. Ale znáte zákon schválnosti, že kolem „komnaty poslední záchrany" jdete, právě když ji nepotřebujete, ale za pět minut už je všechno jinak a vy jste nuceni tuto prekérní situaci vyřešit, jak já říkám, „na čoklíka“, i když přitom riskujete až pětitisícovou pokutu. Jako nedávno jeden Kladeňák, který byl tak ofrklý, že udělal  „ááááá" přímo před očima nekompromisních strážců zákona... Teď mě tak napadlo, kdepak asi svoje  „ááááá" udělají příslušníci neřkuli příslušnice policie, když to na ně přijde při obchůzce? Jdou „na čoklíka“ nebo „na bobeček“ do křovíčka a potom si za to sami sobě dají pokutu? Rád si nechám poradit, abych se vyhnul finančnímu postihu. Příroda je příroda a tělo si řekne, co potřebuje, ať jsi pán, nebo kmán.

Jeden kamarád razí přísloví, že na záchod se má jít, když je možnost a ne až když se chce... A argumentuje příhodou, kterou prý dávno tomu zažil v historických zdech slovutného hradu Karlštejn, kde se při prohlídce najednou začalo nutně chtít malému chlapečkovi. Problém byl o to větší, že to nebylo jenom na malou stranu... Zoufalá matka neváhala, takticky se o pár kroků opozdila za výpravou, bledého chlapečka vyvlékla na nějaký balkon či cimbuří, kde v rohu vykonal svoji potřebu. Bohužel, to, co uniklo pozornosti průvodkyně, neuniklo pejskovi jednoho z návštěvníků, který šel po čichu... Jeho páníček ho začal s pomocí průvodkyně nahánět a objevili ho, kterak očichává ho... Protože chlapeček byl malý, bylo i ho... malé a tak to nevinně odnesla němá tvář. Marná byla argumentace jeho studem rudého páníčka, že přece pozná exkrement svého psa... Jestli tím málem pos... chlapečkem byl můj kamarád, se mi nepodařilo zjistit. Nepřiznal se, jenom se poťouchle zašklebil.

Jsem přesvědčený, že veřejných „dabljusí" nebude nikdy dost, protože každý člověk, by je v danou chvíli většinou nutně potřeboval úplně někde jinde, než většinou jsou. A tak, kdyby mě při „ááááá“, někde stranou v křovíčku, chytil nějaký orgán, jsem připravený      a svedu to na prostatu... Nebo znáte lepší výmluvu?