Od šviháčka k švihákovi lázeňskému

Již staří Římané znali blahodárný účinek lázní, ale... Určitě už tenkrát mezi nimi byli šviháci lázeňští, kteří balili holky při společné koupeli, tak jako dnes někteří lázeňáci při korzování na kolonádě.

Když se v lázních, byť Františkových, ocitne sotva šestiletý kluk, tak to určitě neocení tak, jako zralý muž… Takovému malému šviháčkovi lázeňskému totiž nejvíc chybí maminka a stýská se mu po hračkách a po kamarádech. V noci si brekne do polštáře, ale ví, že to tam musí vydržet, protože má nemocné srdíčko. Ttrpělivě počítá dny, kdy už si pro něj táta s mámou přijedou a odvezou si ho domů, ale zatím… I když je to jenom holka, tak tam alespoň není sám… Hrají si spolu na všechno možné i na co by neměli, a když potom jednoho dne ona odjede domů a on zůstane sám, tak je mu to líto a stýská se mu po ní. A v duchu si říká, že do lázní už nepojede do konce svého života, ale…

Kluk roste jako z vody, je mu šestnáct let a při jedné srdeční lékařské kontrole mu je doporučen lázeňský pobyt v dorostové léčebně. Kluk si už dávno nehraje s cínovými vojáčky ani necvrnká kuličky. Vlasy má na ramena, poslouchá Beatles a Rolling Stones a také už má za sebou první cigaretu a školní lásku. Vzpomene si na trauma z dětského pobytu v lázních a rodičům rebelsky oznámí, že do žádnejch blbejch lázních nepojede, ale… Jak tak o tom přemejšlí, dojde mu, že kdyby do těch blbejch lázní jel, tak by se na měsíc ulil ze školy a kromě toho tam určitě budou i nějaký holky… A z kluka se dlouhým evolučním vývojem stane švihák lázeňský – junior. Po návratu z lázní má absťák – složitě se vrací do normálního života a ještě dlouho se odmilovává… Má pravdu, když říká, že takové lázně už nikdy nezažije, ale…

Uplyne sotva čtyřicet let a je v lázních zase… Když ale máte sesponkovaný hrudník po operaci srdce, tak jste rádi, že jste rádi a na nějaké světské radovánky nemáte ani pomyšlení. Teda, alespoň já to tak měl. Teda, alespoň první týden… A i když na srdce jsou Poděbrady, tak se šouráte lázeňským parkem, jako nalomený anděl a nevidíte krásy světa…

Ale po týdnu či dvou, když vás ošetřující lékař potěší zprávou, že srdce je v pořádku a navrch vám poradí, kde točí dobré plzeňské, tak vám otrne a svět je hned veselejší… A najednou máte náladu žertovat s lázeňským personálem a nosit mu čokolády. A když se světácky procházíte ulicemi lázeňského města, tak s údivem pozorujete všechnu tu štěbetající černovlasou, zrzavou či blonďatou krásu kolem – až vás z ohlížení bolí za krkem –  a s povzdechem si mlsně říkáte: „A pak, že nerostou…“