Mít na kole zvonek je trapný…

Toulal jsem se kolem řeky Vltavy a užíval si pohádkovou krajinu Svatojánských proudů, kterou kráčela historie českého trampingu.

Před osadním srubem legendární trampské osady Ztracenka jsem si udělal nezbytné selfie a pokračoval jsem ke Štěchovicím. Byl jsem pln romantického rozjímání, ze kterého mě vyrušilo jakési plechové chrrrastění a drrrnčení, které do těchto míst rozhodně nepatřilo. Podvědomě jsem uskočil z lesní cestičky a přitiskl se k velkému balvanu. A bylo to o chlup… Kolem mě se v tu chvíli na drnčícím monstru a s adrenalinem v očích prohnal cyklista, který ani zdaleka netušil, že mě právě míjel. Pro jistotu jsem zůstal ještě chvíli přitisknutý k mému kamennému zachránci, protože blázni většinou nechodí sami…

Pomalu jsem rozdýchával, to co jsem právě prožil a v duchu si představoval, jak by to asi dopadlo, kdybychom se na půlmetru široké stezce střetli pěkně natvrdo… Já bych zřejmě skončil rozpláclý na kameni, ale on by dopadl podstatně hůř. Dolů k Vltavě je hodně prudký kamenitý sešup, ne nepodobný skokanskému Mamutu v Harrachově, takže by se chlapec pěkně proletěl…

Z mého pohledu to byla zcela zbytečná mimořádka. Když pominu, že tam neměl co dělat, tak by stačilo, kdyby velocipedista trochu předvídal a hlavně… Kdyby měl na kole zvonek, tak jako já na mé „první republice“ – kamarádi tak laškovně říkají mému cyklouši. A kdyby uměl zvonek ve správnou chvíli použít!

„No tati, umíš si představit zvonek na horákovi? To je trapný…“ Odpověděla mi dcera, když jsem se jí svěřil s mým hororovým zážitkem, očekávaje od ní politování a morální podporu. Je sice blondýna a nosí růžové oblečení, takže jsem od ní na ledacos zvyklý, ale tentokrát mě svojí odpovědí totálně rozhodila. Z toho vyplývá, že je lepší si rozbít hubu než mít na kole zvonek a být out…