Medvědi v ceně kupónu nebyli...

Také při svých cestách za poznáním využíváte slevové kupóny? My ano a díky nim jsme už navštívili řadu více i méně zajímavých míst, ale nekupte to. Naposledy to byl Slovenský ráj, který patří jednoznačně mezi ty top, ale…

…nesmíte z té krásné přírody ztratit hlavu resp. rozum. Do Spišské Nové Vsi to z Prahy bylo sedm hodin jízdy rychlíkem – rychlíkovou rychlost si sice představuji jinak, ale budiž, při kafi to nějak uteklo. Předpověď počasí v okolí Spiše sice předpovídala déšť a kroupy – ten kdo si pamatuje, jaké bylo počasí před 8. květnem, mi dá za pravdu, ale… Kupón byl zaplacený, tak nebylo co řešit.

Neděle dle předpovědi propršela, pondělní dopoledne také, ale po poledni konečně přestalo – hurrrá. Na tůru do Slovenského ráje to nebylo a tak jsme vyrazili alespoň na spišský hrad. Už z dálky jsme ho viděli, ale… Když jsme ve Spišském Podhradí vystoupili z autobusu, tak třebaže se jedná o největší středoevropskou hradní zříceninu, nebylo po ní ani vidu ani slechu – jako kdyby ji do mlhy zahalil kouzelník Copperfield. Navíc se opět dalo do deště. S deštníky nad hlavou jsme přeběhli do nejbližší restaurace, dali si oběd a přemýšleli, co dál…

Prohlídku spišského hradu jsme odpískali a přesunuli se do Levoče, kde pro změnu padal sníh – nebylo to na koulování, ale za chvilku bylo kolem nás bílo. Když už jsme tu ale byli, tak jsme si nenechali ujít dílo Mistra Pavla z Levoče autora hlavního oltáře Chrámu svatého Jakuba. A jelo se do tepla.

V úterý sice bylo počasí tak akorát na tůru, ale… Nějak jsme se zakecali u snídaně, takže nám ujel autobus v 8,20 hodin a další jel až v 11,20 – ten už jsme stihli. Když jsme něco po dvanácté vystoupili za Hrabušicemi, zrekognoskovali jsme naši situaci. Nebyl dostatek času, navíc bylo po vydatném dešti, takže se nepustíme do žádné velké akce, ale…

V dobrém úmyslu, že se jdeme jenom projít, jsme došli na Pílu, kde jsme poklábosili se správcem parku, který nám dobrácky doporučil jít po žluté na Piecky. Řekli jsme si, že kousek půjdeme a potom uvidíme, ale… Znáte to, jdete a jdete, kocháte se a najednou se vám nechce vracet. Pohltí vás to. Jdete dál a dál, brodíte se potokem, lezete po žebřících, přes hlavu vám stříká ledový vodopád, adrenalin stoupá a vy nepřemýšlíte o tom, že až dojdete na konec, tak že se zase budete muset nějak vrátit... Je to nezodpovědné a nebezpečné.

Na Piecky jsme plni dojmů došli asi ve čtyři hodiny. Krátce jsme si odpočinuli a řešili, kudy zpátky. Rozhlédl jsem se kolem a kromě rozcestníků jsem na jednom stromě uviděl ceduli s upozorněním na výskyt medvědů, a aby toho nebylo málo, tak jako důkaz jsem nedaleko objevil hroudy černého trusu – nevím, jestli byl medvědí, ale vzpomněl jsem si na legendární Mládkovu písničku “Medvědi nevědi, že túristi nemaj zbraně…“ a už jsem ji z hlavy nedostal.

S vědomím, že nás honí čas – možná i medvěd – a do tmy se musíme dostat do civilizace, jsme to riskli, nerespektovali nařízení a vydali se dolů po zelené údolím potoku Suchá Belá – tato trasa sice byla o něco kratší než žlutá, ale… O to prudší, krkolomnější a nebezpečnější. Pokud jsme se nebrodili v cca 20 cm ledové vody, tak jsme scházeli s pomocí řetězů po dřevěných můstcích či nášlapech ukotvených ve skále a slézali kovové žebříky – věřte, že dolů je to mnohem náročnější než nahoru, ale… Za blbost se platí. V jednu chvíli, když jsme opět capali potokem, jsem se rozhlédl a viděl vlevo krpál, vpravo ještě prudší, jsem si zase vzpomněl na medvěda a představil si jak přestal lovit ryby a začal lovit nás – brrr.

Nebudu vás napínat, stihli jsme to a úderem půl osmé jsme vstoupili do autokempu Podlesok. S malou nadějí, že pojede nějaký autobus do Spišské Nové Vsi, jsme ve čtvrt na devět došli na zastávku a… Představte si, že za půl hodiny jel poslední. V půl desáté nás vyplivl na autobusáku a my celí ztuhlí nebyli schopni udělat krok – vyřešil to taxik a v deset hodin jsme se už v hotelu prali o sprchu.

P.S. Měli jsme celý den z pr… kliku a přísahám, že podruhé už štěstí pokoušet nebudu. Nezodpovědně jsme riskovali takřka na každém kroku, kdy vyvrknutí nohy bylo to nejmenší. Uklouznutí po mokrých žebřících či nášlapech a pád do několikametrové hloubky koryta potoka by dopadl fatálně. Pomoci by se člověk nedovolal, protože nikde nebyla ani noha, nebo maximálně ta medvědí…