Hokej "na koberečku" u rytíře Rolanda

Podobně jako tisíce fanoušků kladenského hokeje i já ještě pořád těžce rozdýchávám vyřazení Rytířů Kladno z bojů o baráž do hokejové extraligy. Jeden zklamaný fanda prý dokonce spal v rakvi…

Od té doby jsem od zhrzených fanoušků slyšel spoustu  „fundovaných" kritik a rad, protože co Kladeňák, to hokejový trenér... A tak jsem se ani nedivil, že si k tomu řekl své i rytíř Roland, který už pře sto let bdí nad Kladnem – a to doslova, protože stojí na střeše kladenské radnice.

Chvíli jsem dělal „mrtvého brouka“, jako že jeho volání neslyším, protože jsem tušil, že mě nečeká nic příjemného. Ale jelikož je to kámoš rytíře z Brtníku, tak jsem si to rychle rozmyslel. Protože, co kdyby měl „v rukávu“ podobné mocné kouzlo a udělal by ze mě skřítka, který na zavolání vylézá z mechu a musí makat…                                       

„To zase bude keců,“ říkal jsem si otráveně, když jsem se šoural po schodech na radniční věž… A už z dálky jsem viděl, jak se rytíř netrpělivě ošívá. Ještě jsem ho ani nestačil pozdravit a spustil na mě bandurskou: „Víš, co mě to stálo? Aby mi sem nahoru zavedli signál, abych se mohl dívat na hokej? Dokonce sem přišli nějací šmejdi a že prej, když jim budu dělat anténu, tak mi dají výhodný tarif?!“. Protože vím, jak je rytíř Roland prchlivý, dovedl jsem si živě představit, co asi následovalo... „No, podruhé už nepřišli,“ dodal suše, jako kdyby četl mé myšlenky. „A po tomto ponížení mého rytířského stavu, jsem musel prožít pokořující hokejovou porážku od ,ústečáků‘… Víš, jak mi to páni z Ústí dali sežrat?“ tušil jsem…                                                                                             

„Já kdybych byl pán Rytířů Kladno, tak bych je, za takovou mizernou bojovou morálku a neposlušnost při plnění rozkazů, vydal katu! Asi o tom pošlu glejt rytíři Jágrovi…“ začal výhrůžkou. „To nééé!“ zvolal jsem zděšeně, „jak říká Ivan Lendl, je to jenom spooort… Za neúspěch ve hře přece nemůžou padat hlavy!“ bránil jsem životy kladenských hokejistů. „Pche, kdo mluví o stínání? Stínali se toliko šlechtici," řekl ironicky, „i napnutí na skřipec, bylo účelné…“ dodal potutelně. Vzpomněl jsem si na legendárního ruského hokejového trenéra Tarasova a jeho tréninkové metody, ale raději jsem mlčel, abych ho zbytečně neprovokoval. Ale rytíř už byl „rozjetý“...                                                               

„Řekni mi, proč Rytířům Kladno v nouzi nejvyšší nepomohli činem či radou zkušení a slavní bojovníci, kteří se v Kladně naučili hrát hokej a odešli na zkušenou do světa? To by se v mé bojové družině nikdy nestalo! Platilo mušketýrské jeden za všechny, všichni za jednoho! Jsem moc zklamaný z toho, že hájí barvy soupeřů a nikoliv mého milovaného Kladna..." to už na mě bylo moc a tak jsem mu „nalil čistého vína": „Můj pane, dneska je to hlavně o penězích a klubismus se moc nenosí...“ nechápal a divil se nahlas: „Jak může hrdý bojovník kvůli mrzkému žoldu zaprodat své město…“                                                

Cukal sebou, a že kdyby prý nebyl přivařený k podstavci, tak by si to šel s kladenskými „hokejkami“ vyříkat z očí do očí na zimák. A také o patro níž s primátorem, aby prý našli společnou řeč: „Chci je varovat! Pokud nebudou bojovat, jak se na rytíře sluší a patří, tak by mohla hrozit rebélie… Prostý lid by se od svých zbožňovaných hrdinů mohl navždy odvrátit a proklít je! Zažil jsem to… Viděl jsem na vlastní oči, kterak byli špatní bojovníci potupně předhozeni dravým šelmám a jejich kolbiště navěky rozoráno! A lid se bavil…“ no, tak sežrání zaživa hokejistům naštěstí nehrozí, maximálně jim neprodlouží smlouvu.                                                                                                                      

No „namlel“ toho… Ale, co jsem mu na to měl říct... A potom ztichl a civěl směrem k zimnímu stadionu. Užuž jsem chtěl nenápadně odejít, když v tom se zhluboka nadechl a po hamletovsku dramaticky deklamoval: „Je cosi shnilého v království Dánském…“