Disciplina, vy kluci pitomí, musí bejt…

„Tati, dostala jsem pokutu za špatný parkování,“ volala mi dotčeně dcera a podala to tak, jak to umí jenom ženská...            „Chudák policajtka,“ zalitoval jsem v duchu strážkyni zákona.

„Jó holka, za blbost se platí,“ odpověděl jsem jí výchovně, abych v jejích očích nesrazil autoritu policie… Protože, jak už říkal dobrý voják Švejk: „Disciplina, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech“. Ale záhy jsem si uvědomil, že bych k ní, vzhledem k jejímu pokročilému těhotenství, neměl být tak přísný. Šla do slánské polikli-niky asi už na poslední lékařskou kontrolu před porodem, a kdo to zná ve Slaném, tak ví, jaký je kolem Smetanova náměstí v poledne dopravní frmol a tudíž i problém s parková-ním. Vzhledem k těmto okolnostem, jsem její rozladění chápal, ale…                        „Nediv se, když jsi zaparkovala dva metry od přechodu,“ poznamenal jsem o poznání mírnějším tónem. „Já vím, že to byla moje blbost a ta policajtka ke mně byla slušná,“ potěšilo mě, že i ona zůstala slušná a nenazvala strážkyni pořádku orgánem…              „Mě ale hlavně naštvalo to, že někdo volal na policii, že tam stojí auto, který brání dětem ve výhledu při přecházení,“ líčila mi, jak k tomu došlo. „To víš, to je občanská povinnost… A kór, když máš na autě pražskou espézetku, to si někteří pořádkumilovní Slaňáci rádi přisadí,“ utrousil jsem ironicky – zmínil jsem i značku vozu, ale tu zde nemá cenu uvádět... I ta mohla být nakonec důvodem, proč ji nějaký aktivista „naprášil“ na policii. Dali jsme se do vášnivé debaty o problematice parkování, během které jsem zastával práva chodců na bezpečné přecházení přes silnici a dcera zase nároky řidičů na možnost či spíše nemožnost parkování. Vyprávěl jsem jí, jak se z okna mého bytu v kladenském sídlišti denně dívám na zaplněné parkoviště a občas vidím, jak kolem projíždí jedno           a totéž auto i několikrát za sebou a jeho řidič zoufale hledá, kde by zaparkoval.              Je to docela zajímavé sledovat... Projede kolem poprvé, podruhé, někdy i potřetí a skoro krokem, a když místo nenajde, tak to vyřeší tak, že zaparkuje na chodníku. Věřím, že by raději zaparkoval na místě k tomu určeném, ale disciplina musí bejt… „Ale tati, co má dělat? Víš, jak se večer parkování blbě hledá,“ oponovala mi dcera. Chápu to, protože sám jsem kdysi pradávno dostal pokutu za parkování na veřejné zeleni. Sice tam vůbec žádná zeleň nebyla, jenom udusaná hlína, ze které matně vyčuhovalo něco, co kdysi bylo obrubníkem. Ten jsem s radostí, že jsem konečně zaparkoval, přejel a tím jsem se provinil. Neukecal jsem to a zaplatil pokutu, protože, jak už bylo několikrát řečeno, disci-plina musí bejt…                                                                                                                „No, nezlob se, ale zaparkovat na chodníku a ještě k tomu na bíle vyšrafovaném, tak to je provokace a arogance. To je, jako když si říká, chodci i policajti mi můžou políbit šos!" Přitvrdil jsem. „Ale i to bych byl, jako chodec, schopný občas skousnout, kdyby mi nechal alespoň volnou uličku k přechodu a nemusel jsem se k němu protahovat kolem kontejnerů na odpad.“ Mlčela a tak jsem trumfoval… „A víš, co je nejlepší, že jsem několikrát viděl policajty, jak jeli kolem a nic…“ „No, asi se zrovna dívali na druhou stranu,“ odpověděla mi se smíchem dcera – máme stejný humor a tak jsem se tomu zasmál také… Ale co dál? Mám si je vyfotit a udělat jim fotoalbum nebo je mám  „naprášit" vrchnímu veliteli, aby si je našel na kamerách, když nepomáhali a nechránili?