Chodím městem a dívám se za vrata aneb Můj první kosočtverec

Napustím si plnou vanu, přidám hodně pěny, ponořím se až po krk a lebedím si. Ale… Někdy se mi povede, že vodě namíchám tzv. retro teplotu – to je přesně taková, jakou mi před šedesáti léty míchala moje maminka.

Že je to ONA, poznám hned, jak strčím nohu do vany. V tu chvíli mě polije horko, současně mi projede tělem příjemné mrazení, naskočí mi husí kůže a… Zase v duchu vidím naši starou kuchyni v našem domečku čp. 1282 ve XIII ulici na Novém Kladně, později přejmenované na V. B. Třebízského – copak o to, nebyla to špatná adresa, byly mnohem horší, ale… Jako malý školáček jsem ji upřímně nenáviděl, byť V. B. Třebízský byl český spisovatel a vlastenecký buditel. Představte si, že je vám sotva sedm let a dostali jste za úkol napsat svoji adresu. Jak já záviděl kamarádovi ze sousední ulice Fr. Halase. Kde to bylo? Tam, co je dneska sídliště proti nemocnici. Ale to jsem trochu odbočil.

Ještě předtím než tatínek vybudoval „moderní“ koupelnu s velkou vanou a „doutníkem“ na ohřev teplé vody, probíhalo moje koupání tak, že maminka roztopila kuchyňská kamna, otevřela troubu, aby z ní sálalo teplo a postavila na plotnu velký prádelní hrnec plný vody. Občas do ní sáhla, aby zjistila teplotu a… Když byla voda akorát, nalila ji do plechové vaničky postavené na dvou židlích. Potom mě nahatého popadla a se slovy „Tak pojď, plaváčku,“ mě šoupla do vody – polilo mne horko, současně mně tělem projelo příjemné mrazení a naskočila mi husí kůže.

Tak tohle, ale nejen to, se mi vybavuje, když se mi povede namíchat vodě tu retro teplotu. Tuhle jsem si tak vzpomněl na okamžik, kdy jsem spatřil můj první kosočtverec. Šel jsem naší XIII ulicí, mohlo to být právě o Velikonocích, když v tom jsem na fasádě jednoho z domů uviděl namalovaný obrázek, který jsem předtím ještě nikdy neviděl – trochu se to podobalo sluníčku, které jsem tak rád maloval žlutou pastelkou, ale… Tohle bylo takové divně hranaté a stálo na jednom rohu – tenkrát jsem ještě nevěděl, že je to kosočtverec neboli rovnostranný rovnoběžník. Paprsky to nepovedené sluníčko mělo jako ježek bodlinky. Jo a navíc mělo uprostřed odshora dolů čárku – tak to mi přišlo divné úplně ze všeho nejvíc, protože já jsem sluníčku vždycky maloval usměvavou pusinku vodorovně.

Postával jsem před sluníčkem, kroutil jsem nad ním pětiletou hlavou a nevěděl jsem, co si mám o něm myslet. Asi jsem tam postával podezřele dlouho, čehož si všiml pan domácí. Otevřel okno a zeptal se mě, co chci – v naší ulici bylo asi osm domů po jedné straně a osm po druhé, takže jsme se všichni dobře znali. „Máte tady sluníčko,“ oznámil jsem mu důležitě. Vyklonil se z okna směrem, kterým jsem ukazoval a záhy zmizel, aby se v zápětí objevil před domem. A spustil na mě bandurskou, co a jak a proč a já jsem začal brečet. Popadl mě za ruku a odvlékl mě domů, kde emotivně oznámil rodičům, že jsem mu na dům nakreslil pí…

Vzlykavě jsem se obhajoval, že jsem nic nemaloval, ale nebylo to nic platné. Soused si to nenechal vymluvit. Až tatínek řekl, že se na to sluníčko půjdeme podívat. Když jsme přišli k domu, podíval se zkoumavě na sluníčko, potom na mě, načež zvedl ze země kousek opuky, podal mi ji a poručil mi, abych to sluníčko namaloval ještě jednou. Nechtěl jsem, ale musel jsem. S brekem jsem přistoupil k domu, třesoucí ruku s kamenem položil na fasádu, když v tom mě za ní tatínek chytil a řekl mi, abych běžel domů. Upaloval jsem, seč mi nohy stačily. Doma se o tom už nikdy nemluvilo, takže mi to divné sluníčko zůstalo ještě dlouho utajeno...

P.S. Jednou, když už jsem byl dávno dospělák, přišla na tuto úsměvnou příhodu z mého dětství řeč a tak jsem se táty konečně zeptal, co si potom se sousedem řekli. „Skoro nic. Když jsi natáhl ruku s kamenem, tak jsem se na něj podíval a on viděl, že ty jsi to sluníčko nenamaloval,“ odpověděl mi tajemně, jako detektiv Columbo. „Ale podle čeho to poznal?“ ptal jsem se dál. „Protože to sluníčko bylo ještě dobrého půl metru nad tvojí rukou.“