Lidé jsou rasisti. Dnes jsem stála na autobusové zastávce a vedle mě na lavičce spořádaně seděla asi padesátiletá dáma. Paní působila dojmem vzdělané, kultivované ženy, byla pěkně oblečená, vypadala velice příjemně. Na lavičku si k ní přisedl černošský mladík (někdo by řekl negr), nejspíš zahraniční student. K mému údivu se paní urychleně zvedla a odkráčela na druhý konec zastávky. Přijel autobus a paní k němu zamířila, očividně s úmyslem nastoupit, ale když už byla u dveří, zničehonic se obrátila a šla pryč. V autobuse seděl černoch.
Lidé jsou bezohlední. Autobus přijíždí pozdě. Sprostě si zanadávám, protože vážně pospíchám. No to snad ne! Jako naschvál je autobus narvaný až k prasknutí a ještě se k němu hrnou davy lidí. Odvážně se vrhnu mezi lidi a cpu se ke dveřím. Hurá, jsem uvnitř! Venku zatím další lidé bojují o místo v autobuse - řidič je nervózní, má zpoždění, které se neustále zvětšuje - lidé nejvíc vzadu chtějí vystupovat, derou se ven. Dělejte, já spěchám! Řidiči dochází trpělivost, dveře se zavírají, venku stále stojí lidé - smůla, nestihli jste to. Na poslední chvíli nastoupí důchodkyně - buch, dveře se zavřely. Autobus jede dál, ze dveří trčí kabelka...
Lidé jsou tolerantní. Ve škole máme chlapce - liliputa, člověka postiženého nějakou formou kostní dysplazie. Neznám ho, vlastně o něm nic nevím. Asi před týdnem jsem procházela tělocvičnou a u dveří byla menší skupinka lidí. Byli to spolužáci postiženého, který se namáhavě sunul do schodů. Oni ho obklopovali, byli jeho stráž, jeho ochránci... Čekali na něj, než překoná těch pět schodů, na které mně stačily dva kroky.
Lidé jsou staří. Jsem v obchodě u pokladen, fronta je nekonečně dlouhá. Ke mně se šourá starý muž. Je plešatý, hlasitě oddechuje. Kam jde? Chce snad po mně něco? Dívám se na něj. Hůl posune dopředu, celou vahou se o ni opře, pak pomalu přitáhne nohy. Levou rukou před sebou tlačí nákupní vozík. Už je u mě. Pořád nechápu, co ode mě potřebuje. Asi se ho zeptám, jestli nechce nějak pomoci. Nezastavuje, pořád jde dál. Uhnu mu. Hlemýždím tempem pokračuje ke svému cíli. Došlo mi to. On šel tou nejkratší cestou, obejít regál by mu trvalo čtvrt hodiny. Čas běží...
Lidé jsou trosky. Často se mi stává, že jsem ve městě a potřebuji nějak zabít čas. Většinou jdu do knihkupectví a po cestě vždy projdu kolem jednoho člověka. Stojí na rohu obchodu, v napřažené ruce drží nějaký časopis a pohled upírá do země. Může mu být tak kolem pětačtyřiceti, možná víc. Je už silně prošedivělý, na sobě má rozpadající se, ale docela čisté oblečení. Jednou, když jsem šla zase kolem něj, se na mě podíval. V jeho očích nic nebylo. Jenom prázdnota.
Lidé jsou vtipní. První dvě hodiny mám seminář z biologie. Bude se zkoušet. Moc toho neumím, doufám, že to dobře dopadne, v hlavě se mi motají složitá schémata buněčného dýchání. Profesor přichází. Z koženého pytlíčku vytahuje šest hracích kostek. Protřepe je v dlani a vrhne. Sečte čísla - „Šestnáct!" - a ubožák, který je v abecedním seznamu šestnáctý, musí zodpovědět na komplikovanou otázku týkající se metabolismu. Pět lidí je vyzkoušeno, druhá hodina je tady. Profesor vejde do třídy a má s sebou velkou krabici. Vytahuje z ní společenskou hru - ruletu. S ďábelským úsměvem roztáčí ruletu. Kulička přeskakuje z čísla na číslo. Konečně se zastavila. „Dvacet čtyři!" Je vyzkoušeno a ruleta se opět točí...
Lidé jsou otravní. Máme češtinu. Třídní čte naše perličky z prověrky. „Důležité momenty života Vrchlického byly: nález druhé manželky a mrtvice..." Sranda skončila, teď máme studentku z pedagogické fakulty. Probíráme s ní Antala Staška. „Antal Stašek ovšem není pravé jméno Antala Staška, je to pouze pseudonym. Víte, co je to pseudonym? Pseudonym je..."
„Děkujeme, víme, co je to pseudonym."
„Pravé jméno Antala Staška je Antonín Zeman. Synem Antala Staška neboli Antonína Zemana je Ivan Olbracht. A Ivan Olbracht je?"
„Pseudonym...?"
„Ano, správně, je to pseudonym. A víte, jaké je jeho skutečné jméno? Kamil - a příjmením se jmenoval jak?"
„Asi Zeman, ne?"
„Správně..."
(pozn. aut.: Článek se zakládá na pravdě, je ovšem trochu přikrášlen.)
