Ve světle nedávných událostí si kladu otázku, proč má v sobě naše společnost tak zakořeněný odpor proti extravaganci a experimentování. Bojíme se riskovat, raději stagnujeme, máme strach z radikálních kroků. A přitom kdyby opice neslezly ze stromů, tak tady nejsme.
Entropa Davida Černého je v diskuzích často prezentována jako projev české malosti. Dovoluji si tvrdit, že Entropa je pouze projevem osobnosti Davida Černého, velice kontroverzního umělce, a bylo by nesmyslné hodnotit český národ podle jediného člověka, který je schopným mystifikátorem. Ti, kteří zadali panu Černému zakázku, jistě znali jeho předchozí práce a měli tušit, že výsledek bude poněkud nestandardní, ale přece jenom zariskovali a dle mého názoru dobře udělali. Ano, Bulharsko se vzteká, Slovensko hudruje, další státy se mohou cítit uražené „českou netaktností," ale Entropa vzbudila neobvyklou pozornost a tu malý stát, jako je Česká republika, potřebuje. Mohlo by se zdát, že na Entropu přicházejí pouze negativní ohlasy, nicméně opak je pravdou. Na zahraničních fórech, které sdružují umělce, převládají vesměs kladné názory a Entropa je hodnocena jako „výstižné, lehce urážlivé, ale vtipné dílo, které zaujme." Nejde tu o samotné umění, dohady, zdali je Entropa hezká, či nikoli, jsou nesmyslné, protože jak už jsem řekla, Entropa byla stvořena s jediným cílem - zaujmout a šokovat. Na řeči, že Černý svým dílem znevážil vztah České republiky k Evropské unii, musím odpovědět otázkou, jak umělecky ztvárnit náš vztah k EU. Mediální obraz našeho postoje k EU je postojem Václava Klause, tudíž jsme mohli místo Entropy instalovat sochu našeho prezidenta, což by mělo daleko větší výpovědní hodnotu, chceme-li se bavit o vztahu České republiky k EU. Černý svým dílem porušil zažité konvence, krutě zkarikoval jednotlivé státy, vysmál se byrokratické EU, vysmál se všem přízemním lidem, kteří nemají smysl pro humor, ale hlavně započal diskuzi, díky které se mnozí lidé začnou zajímat o nevýznamnou Českou republiku.
Smrt Jana Kaplického mě mrzí, máme málo velkých osobností a každé další úmrtí je velkou ztrátou. Opětovné rozpoutání boje za knihovnu vidím jako marnou snahu. Knihovna se mi líbí a tvrdím, že pro Prahu by to byla čest, mít na Letné stavbu světového architekta. Těm, co křičí, že Kaplického blob naruší panoráma Prahy, že je to odporná moderna a bůhvíco ještě, musím říct, že velice podobná situace se odehrála v Paříži v letech 1887-1889, kdy se stavělo Eiffelova věž. Tehdejší výkvět národa a i prostí lidé tuto stavbu nesnášeli, dnes je Eiffelova věž dominantou a symbolem Paříže. Umění zraje věkem. To, co dnes považujeme za průměrné, nezajímavé, bude za sto let třeba vysoce ceněným artefaktem. Jsem jednoznačně pro knihovnu na Letné, líbí se mi moderní, futuristické umění, obdivuji prolnutí současnosti s historií. Opět jsou někteří lidé zaraženi „jinakostí" Kaplického chobotnice, prostě je to něco, co se vymyká zažitým stereotypům, mizí klasické hranaté tvary, na které jsme byli donedávna zvyklí... Co je na tom špatného? Celá lidská společnost byla po staletí postavena na tom, že objevovala, vynalézala, přicházela s novými nápady, které realizovala, aby se dostala o stupínek výš. Ano, někomu se návrh knihovny nelíbí, dobrá, je to jeho subjektivní pocit, na který má právo. Ale třeba bychom získali stejnou dominantu jako Pařížané ve své Eiffelově věži. Možná by v turistickém průvodci vedle Karlova mostu byla Národní knihovna na Letné, navržená světoznámým architektem Janem Kaplickým...
