Osmnáct let - to je významný milník ve vašem životě. Od té doby se můžete legálně laskat s oroseným půllitrem piva, případně labužnicky popotahovat z cigarety. Ehm... vlastně pít pivo a kouřit cigarety můžete i jako nezletilí, zjistila jsem totiž, že to nikomu nevadí, nejméně pak číšnicím v hospodách a prodavačkám v trafice. Pak ještě můžete řídit auto, což je skvělá věc, pokud tedy někoho náhodou nezabijete, hrát na automatech, omluvenky do školy si píšete sami... a taky máte právo volit.
Zastávala jsem tezi, že pokud se člověk neúčastní voleb, nemá právo stěžovat si na politiku. Jenže jsem poznala, jak zatraceně těžké je rozhodnout se, komu dát svůj hlas, koho podpořit, zvlášť když všichni kandidáti a politické strany do světa vyřvávají, že pouze oni chtějí vaše dobro a zaručí vám šťastný život. Já navíc nemám vyhraněný názor na politiku, jsem někde uprostřed, někdy se přikloním k ODS, jindy k ČSSD, například souhlasím s některými aspekty reformy zdravotnictví, na druhou stranu odmítám americký radar. Bohužel pro mě a mnohé ostatní neexistuje žádná ideální strana, která by šla středem. Pan Bursík sice prohlašuje, že volby nejsou záležitostí dvou velkých stran, ať volíme alternativu, jenže podle mě je Strana zelených jako opilec, který se klátí doleva i doprava, jen aby nespadl do příkopu. Nakonec bych snesla jakoukoliv (neradikální) stranu, která neřeší, zda jít doprava či doleva, ale jde dopředu.
Co se týče krajských voleb, jsou mi víceméně ukradené, spadám totiž pod Pardubický kraj, jenže veškerá moje aktivita (škola, přátelé, kroužky atd.) spadá do Hradce Králové. Hradec Králové mám asi 6 kilometrů daleko, do Pardubic je to zhruba 20 kilometrů. K Pardubicím nemám žádný vztah, návštěvy tohoto města bych spočítala na prstech jedné ruky. Volby do senátu mě naopak velice zajímaly, a tak jsem si prostudovala dostupné materiály o kandidátech a opět si připadala jako zákazník, kterému prodejce vychvaluje svoje zboží. Stoprocentní kvalita, made in China... Všichni kandidáti jsou nesmírně poctiví, dokonalí, vzbuzují moji důvěru, tak koho mám vybrat?
Nastal velký den, v pátek večer jsem šla volit. Vešla jsem do knihovny, která svým rozsahem o moc nepřevyšovala moji knihovničku (co byste čekali od knihovny na vesnici), z reproduktorů se linula typická vesnická hudba (ano, my, vesničané, jsme pyšní na svůj folklór), volební komise znuděně seděla u stolu... Dozvěděla jsem se, že zatím odvolilo dvacet lidí z dvou set - skvělá účast. Postarší (stará) paní v komisi se mě zeptala, jestli volím poprvé. Zaradovala se při mé kladné odpovědi a dodala, že za „současné situace" je třeba každého hlasu a že na nás, mladých, všechno záleží... Stoupla jsem si za plentu, do dvou obálek vložila dva papíry, dvě obálky hodila do urny a nashledanou.
