Pár slov o politice

„Ctnosti doby nenormální jsou neřesti doby normální,“ říká filozof a sociolog Václav Bělohradský. Jak nazvat dobu, kdy vrcholné politické posty zastávají lidé, kteří bezostyšně lžou a postrádají to, čemu říkáme kultura chování?

Podílet se na výkonné, zákonodárné, případně soudní moci je privilegium, které by nemělo být propůjčováno každému. Pokud existuje ideál politika, stěží najdeme někoho, kdo by ho naplňoval. Naopak věřím, že mnoho českých politiků bude mít blíže k opačnému ideálu politického představitele.

Čeští politici nemají nic jako etický kodex, třebaže se před pár lety (když bylo potřeba vylepšit obraz české politiky po korupčních skandálech) v Poslanecké sněmovně projednávalo jeho ustanovení. Představme si na chvíli zmíněný kodex.  Bylo by v něm povoleno ukazovat neslušná gesta (byť s významem „jsi jednička“) nebo zneužívat poslanecké náhrady? Nejspíš ne.

Politici nemají respekt pro své oponenty, vzájemně se častují hrubými urážkami. Je pochopitelné, když představitel „politiky zdánlivě levicového populismu“ vyjádří nesouhlas s „politikou zdánlivě pravicového populismu,“ ale to může být učiněno slušným způsobem.

Velkým problémem české politiky je neschopnost sebereflexe a nazvání chyby chybou. Politika se tak stává jakousi abstrakcí, neboť nikdo nemá odvahu být konkrétní a pojmenovat věci pravými jmény. Namísto toho politici volí snazší cestu a vše skrývají pod plášť populismu, který voliči z vlastní pohodlnosti přijímají, ačkoli ho na veřejnosti pokrytecky odsuzují. Výsledkem je stav podivné schizofrenie, kdy voláme po změně, kterou si ve skutečnosti nepřejeme.