Čas je řeka, která odněkud vytéká, někam směřuje, čas je řeka, která plyne. Postavím si loď, napnu plachty, plavím se do neznáma, pluji tak dlouho, dokud mi čas nezláme stěžně a nepotopí loď ke dnu. Čas si vezme zpět to, co mi dal.
Čas a existence jsou nerozlučně spojeny. Je-li čas řekou, je zároveň i vodou, a voda je tím, co přináší život. Proč vnímáme čas? Čas existuje pouze v prostoru a my jsme konkrétní bytosti žijící v prostoru, proto si plynutí času, byť se nám zdá být velice relativním, uvědomujeme. Ve světě našich myšlenek, snů a představ je čas pouhým odrazem skutečného času.
Čas, stejně jako život, je nám propůjčen a my svůj dluh musíme splácet. Rodíme se s vědomím, že naše existence je pouze dočasná a poté se obrátíme v prach. Naše zrození je zázrakem, oslavou života, smrt je ztělesněním ubohosti, smrt je splacení dluhu, kterým času vracíme vše, co jsme až doposud získali. Hromadíme, střádáme jen proto, abychom nakonec nic neměli. Věci, které vznikají, zákonitě zanikají. Připadám si jako malé dítě, kterému je nabídnuto cukrátko, co se vzápětí rozplyne v ústech. Chuťový vjem je pomíjivý. Existence je pomíjivá.
Plyne-li čas, musím se zeptat, jakým způsobem se tak děje. Tok času je jednosměrný, neboť vzniku nemůže předcházet zánik. Naše bytí není v minulosti, ani v budoucnosti, protože budoucnost je neurčitá, náš vztah k času se dá určit pouze v přítomnosti. Klíč k odhalení našeho bytí a nebytí je tady a teď. Pokud čas plyne a nemůže se zastavit a jestliže věci vznikají a zanikají, je těžké mluvit o nesmrtelnosti. Věci trvají, nikdy nepřetrvávají. Nesmrtelnost by znamenala vystoupení z řeky, vystoupení z času, a čas je svázán s existencí, nesmrtelná bytost by tak vlastně neexistovala. Nesmrtelností, věčným trváním, by došlo k narušení rovnováhy času a samotného bytí.
Známe-li směr času, stojíme před další neznámou - odkud vytéká řeka (čas) a kam ústí. Čas je svázán se vznikem prostoru, znamená to, že čas pramení z existence. Na otázku, kam ústí čas, lze odpovědět rozmanitými způsoby. Sama otázka je poněkud zavádějící, protože čas nemusí mít vyústění, je možně, že čas je soubor cyklicky se opakujících dějů, které se shodují ve své podstatě. Ačkoliv podle Hérakleita „Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky...," toto vysvětlení je jednodušší - bytosti je přidělen čas, ona jej využije a čas se může vrátit zpět do řeky. Pokud čas také podléhá procesu vzniku a zániku, nabízí se vysvětlení, že při zrození bytosti vzniká čas, a když bytost zemře, čas zaniká. Potom je čas přímo úměrný počtu živých bytostí. V tomto případě je jasně viditelný problém nesmrtelnosti, dochází totiž k narušení zmíněné rovnováhy času a existence - jedna bytost vlastní neúměrné množství času a celý systém se tak rozpadá.
Minulost je neohraničený časový úsek, protože nevíme, kdy vznikl čas, nicméně můžeme říct, že minulost je soubor událostí, které již proběhly. Naše vnímání minulosti je spojeno s pamětí a minulost může být předmětem poznání. Časový odstup nám slouží k pochopení našeho jednání. To, co se nám nyní zdá nesrozumitelné, se stane pochopitelným, až se přítomnost změní v minulost. Přítomnost leží na těžko určitelném pomezí mezi minulostí a budoucností. Myslím si, že každý člověk si svým vědomím určuje vlastní přítomnost. Budoucnost je něco očekávaného, co ještě neproběhlo, něco neurčitého, tajemného. Minulost byla, přítomnost je, budoucnost bude, ale právě budoucnost je velice nejasným časovým úsekem. Blízkou budoucnost určujeme svým jednáním v přítomnosti, vzdálenou budoucnost určíme sledem budoucích dějů a činností. Obecně je budoucnosti věnována poměrně velká pozornost, ale můj názor je, že přítomnost je nejsložitější a zcela jistě nejvíce fascinující časový horizont.
Jak chápeme čas? Čas není pouze fyzikální veličina, čas nejsou ručičky na hodinkách, čas není pouze pojem, čas je něco natolik abstraktního, tak těžko pochopitelného, že si zasloužil pozornost mnoha význačných filozofů. Naším problémem je dogmaticky omezený pohled na čas. Věci je třeba vidět v širších souvislostech, pak třeba poznáme, čím čas skutečně je...
Co je to čas? Čas je malířem, který kdysi začal nezřetelným nákresem svůj obraz, nejistými tahy načrtl obrys, potom jistou rukou nanášel barvy tak dlouho, až se obraz mohl zdát dokončený, ale malíř neustává, obraz neustále překrývá novými a novými vrstvami... Snad se některé vrstvy odloupnou, snad se obraz jednou rozpadne, to nikdo neví...
Pozn.: psáno jako úvaha na hodinu češtiny
