Zážitky z konkurzu – veselohra o několika dějstvích

Rozhodl jsem se zkusit odpovědět na několik inzerátů hledajících nové tváře mezi telefonní operátory. Že byl ten konkurz opravdu legrace si přečtěte níž. Omlouvám se za rozsáhlost, ale snad se budete bavit jako již mnozí před Vámi. Následuje krátký exkurz do světa žen s použitím optiky práce telefonního operátora.

Před prací tohoto typu mě kamarádi předem varovali. Když jsem potkal kamarádku, ještě ze základní školy, napůl pobaveně a napůl zděšeně mi vykládala své zkušenosti zakončené, myslím že vynuceným, odchodem po jejím naprosto nepochopitelném odmítnutí nešťastného staršího pána málem už ochotného souhlasit s pro něj nevýhodnou nabídkou, kterou mu má kamarádka měla za úkol vnutit. Asi mu tak zachránila nemalou částku, ji to myslím stálo místo, neboť ponechte si zaměstnance, který v průběhu hovoru o všemožných nemocech a výši důchodu, otočí firemní strategii úplně naruby, vysvětluje oběti, proč by smlouvu podepsat neměla, přičemž nemá daleko od myšlenek, kterak přesvědčit šéfa, že jeho telekomunikační společnost by se mohla stát oficiálním sponzorem tohoto nešťastníka. Stále je to přece „kořist" a kdo to nechápe musí ven. Myslím, že zvlášť holky se dělí především na dvě skupiny. „Mrchy" - teď to slovo nemyslím apriori hanlivě nebo negativně. Chápejte ho pouze jako popis souboru lidských vlastností, hodnot a pohledů na svět. Mají prostě úkol a tak ho plní => plní ho výborně => povýší ji => bude výš jak chlapi => bude chlapům šéfovat => něco dokázala => bude spokojená. Druhou skupinou jsou podle mého názoru dívky, které ač si vědomy svého úkolu ( v tomto případě prodat, prodat, prodat ) nedokáží potlačit jistou citovou stránku, která je u mnoha z nich poněkud silněji rozvinuta než u mužů a souvisí patrně s tím,...že jsou to ženský. Pokud se ty „mrchy", některých z Vás, mých čtenářek, přece jen dotkly, pak vězte, že muži mají myslím svou obsahově zcela totožnou skupinu. Jen teď přemýšlím, jak ji nazvat, „mršáci" to asi nebudou...

Přesto jsem se rozhodl udělat vlastní zkušenost. Rozeslal jsem reakce na internetové inzeráty a čekal. Za dva dny mi milá slečna v telefonu nabízí schůzku a pohovor. Proč ne, jen díky až přeprofesionálnímu vystupování slečny na druhém konci drátu přemýšlím, jestli mluvím s automatem nebo živou bytostí. Zakašle, odmlčí se, ozve se zvuk projíždějícího auta? Ne, žádná čísla umožňující pokročit od kroku dva ke kroku tři na mobilním telefonu nevymačkávám, takže to bude přece jen živá slečna. Je to zkrátka profesionálka.

Profesionální ovšem není mé přivítání v sídle firmy na druhý den. Sraz máme v osm třicet, což slečnu uvedlo lehce do rozpaků („tak brzo?"- hurááá není to automat!). Po uvedení slečnou na recepci, která je o mně očividně informována, trávím asi 15 minut na sedačce ve velké, ale poloprázdné místnosti. Poprvé mezi pravými operátory,..wow! díky svému naprostému osamocení mám dost času poznat trochu blíž prostředí tak, jaké opravdu je a ne jak mi jej bude za chvíli nejspíš líčit nějaká personalistka. Monotónní hlasy komunikujících operátorů, které asi mají představovat seriosnost, formálnost a profesionalitu mi začínají lehce brnkat na nervy. Nějaká slečna, co to tam má pod palcem vysvětluje dívce před nástěnkou, že aby si zasloužila prémiové body musí ještě,...dívka v němém úžasu zírá na nástěnku. Je tu druhý den a zítra ji čeká štace v recepci. Bude otvírat dveře a reprezentativně zvedat telefony. WOW!

Už jsem viděl a z odposlechnutých rozhovorů, slyšel dost, abych si poprvé vzpomněl na svou kamarádku, která jak za chvíli zjistím, to se mnou myslela opravdu dobře.

To už přichází slečna, bohatý blond účes, odhadem 190 cm výšky z toho však nejmíň 120 cm délka nohou pevně obeplých černými vzorovanými silonkami jejichž spodní část ukrývají černé kožené střevíce ( záměrně se vyhýbám slovu střevíčky) a horní část schovává taktéž černá, minisukně, která však na mě působí spíše jako formalita. Co měla na sobě ostatního si nepamatuji, jen vím, že to bylo také černé, ale ... prostě mě dostaly ty nohy. I díky jejímu pohledu, odměřenému podání ledově chladné ruky mě napadlo, že ji v ruce chybí snad už jen důtky či aspoň jezdecký bičík, místo něj však svírala složku nadepsanou mým jménem.

Jestli Vám přesto dělá problém představit si vizáž ony personalistky, představte si dvoumetrovou blond dominu celou v černém a máte to.Udělalo se mi trochu sucho v puse, ale myšlenka, že bych si odskočil na toaletu trochu se napít vody padla s jejím pokynutím ruky, kterým naznačovala, že se spolu přemístíme do vedlejší místnůstky určené k poradám. To s ní budu úplně sám?! Nápadně a vlastně i prosebně jsem se rozhlédl po sále plném operátorů, aby nezapomněli, že v 8:45 jsem odešel s jejich personalistkou do vedlejší místnosti. Marně, všichni jsou zaujati svými hovory.

Během pohovoru jsme se představili, já jí něco popovídal o sobě a pak začala ona. Dozvěděl jsem se, že jejich firma je dravá, je potřeba jít za cílem, který přestavuje přání zákazníka, můj kariérní růst by spočíval v tom, že bych si opravdu mohl jednou i vydělat ( to asi právě tou dravostí )sumu uvedenou v inzerátu ( ta se skládala především z bonusů za vyjednané smlouvy apod.), začátkem by mě asi neminuly ani šychty na recepci, ale hlavně, trvala na aspoň dvou dnech v týdnu, takže mi bylo prakticky od začátku jasné, že se kvůli mému studiu nedohodneme. Pak přišlo to nejlepší. „Vaše poslední brigáda? Bože kde? Ve skladu? To jako práce rukama? Víte, toto je úplně jiná práce než, ehm..manuální." (To manuální řekla s tak dojemným odporem, že popsat jej neumím. Naučil jsem se jej však parodovat, to ale nemění nic na tom, že o něj Vy, mí čtenáři, budete ochuzeni. Pravdou je, že jsem ten výraz cvičil před zrcadlem hodně dlouho.) „Tady musíte něco předvést, komunikovat, snažit se". No, tím mě trošku zaskočila. Přemýšlel jsem, jak moc bych byl schopen snažit se a „dravě se prosazovat" po tomto jejím výstupu. Marně jsem ji vykládal o svém vysokoškolském studiu, že komunikace, je vlastně můj denní chleba apod. Asi to bylo málo. Ten výraz hnusu ji z tváře nezmizel,..asi nějaká ošklivá vzpomínka, říkal jsem si. Pak přišel její test. „Máte pero, strašně drahé pero a máte za úkol ho prodat chlapíkovi, který jej nechce. Co vy na to?" První co mě napadlo bylo, když nechce tak nechce, ale to asi nebyla ta správná byznys myšlenka. Tou dobou jsem se bavil čím dál víc, proto jsem měl chuť vyzkoušet, co vlastně čeká. Po několika zpřesňujících otázkách mě nenapadlo nic lepšího než pero vychvalovat, nastínit mu nové možnosti s perem ode mě a nakonec nabídnout slevu. Že jsem to s tou slevou asi zkazil, mi bylo jasné jen co jsem to dořekl,..odevzdaně jsem čekal na výsledek.

„Dobře, můžeme postoupit k druhé části, zkusíte si telefonický rozhovor, ale to mi tady musíte podepsat smlouvu." Asi by mě překvapila, já začal vymýšlet, co jí odpovědět, ale v té chvíli jsem se, věřte mi to nebo ne, královsky bavil. Na mou pobavenou odpověď, že to by asi nešlo, následovala „výhružka", že v takovém případě budeme muset skončit. Při těchto slovech na mě po očku mrkala a čekala, co já na to. Nevím, kolik adeptů se jí tam v té „zasedačce" už po takovém výstupu zlomilo. Protože mě však vyjednávání baví a věnuji se mu i v rámci svého studia, pochopil jsem, že teď rozehrála poměrně vysokou hru a někdo tady asi neodejde úplně se zachovanou tváří. Moje odpověď, pokud druhá část není možná bez podepsané smlouvy, pak bychom měli náš čas strávit něčím smysluplnějším, než tady dál vysedávat, ji očividně zaskočila. Zvládla to s klidem hodným pokerového hráče, ale pak udělala něco pro mě dost nepochopitelného. „ Tak skončíme, ale kdyby jste si to rozmyslel, můžete přijít a přeskočíme rovnou k druhé části." Na můj dotaz, jestli to tedy znamená, že fakticky mám čas na rozmyšlenou a když si do týdne promyslím, že smlouvu podepsat chci, tak mi umožní rovnou vyzkoušet si operátorování odpověděla : „No, vlastně ano, ale bylo by to s takovým vroubečkem" . Po vyslovení toho „vroubečku" v kombinaci s jejím dětinským úsměvem a zamrkáním jsem na ni chvíli otupěle zíral jestli je,..ehm, „hloupě neprofesionální"(snažil jsem se to teď vůči ní popsat co nejsmířlivěji a nejohleduplněji, ...přece jen ty nohy!!), snaží se celou situaci zlehčit, nebo se mnou jen flirtuje. Promnul jsem si bradku, abych se spokojeně ujistil, že tu tvář jsem si ponechal já, poděkoval slečně za schůzku a opět potřásl tou její nepřirozeně ledovou ploutvičkou. V té chvíli už se usmívala očividně jen z pocitu, že výkřik „Jéžišmarjá to jsem si zatím mohla udělat nehty!" by byl krajně nevhodný. Asi ji stejně jako mě štvalo, že jsme strávili bezmála hodinu naprosto zbytečně.

Když se mi asi za týden ozvala, stejně profesionální slečna se stejně profesionální nabídkou setkání, odpověděl jsem jí, že můj zájem poněkud opadl. Ještě chvíli mě lákala, ale já byl přesvědčen, že se z každodenní profesionální komunikace radši odreaguju při „práci rukama" ... Fuj!