Proč si nevsadit ?! Třeba i na volbu prezidenta.

Sázky a sázkaření. No řekněte, neměli jste někdy takové to tušení, že víte, jak něco dopadne? A nepřerostlo vaše přesvědčení o vývoji budoucích událostí (ten Jablonec přece už musí vyhrát!) v chuť si na to i vsadit? Je důvod se stydět být sázejícím, nebo jde naopak o zábavu jako kteroukoli jinou, navíc okořeněnou slušnou výhrou?

Vytahuji pyžamo, klíží se mi oči. Nemůžu se dočkat až zalezu pod peřinu v čerstvě vyvětraném pokoji. Přesto ještě zapínám televizi, volba prezidenta je přece jen svým způsobem výjimečný okamžik (a nebo to bylo proto, že vypínač byl dál než ovladač a světlo televizoru na rozpoznání přední a zadní strany pyžama bohatě postačí?). Události komentáře se dnes (7.2.) věnují pouze tématu volby nové hlavy státu. Přitahuji si peřinu pod bradu a z posledních sil sleduji diskusi redaktorů tří medií (Respekt, Právo, HN ?) s moderátorem pořadu. Přichází reportáž o sázení na vítězství ve volbě hlavy státu.

Logicky hlavní zájem sázkařů směřuje na soupeřící pár Klaus – Švejnar, ale najdou se i tací, kteří neváhají vsadit na možnost, že budoucím prezidentem bude žena. Moderátor Událostí reportáže využívá k jistému odlehčení diskuse a pokládá svým hostům s patrnou nadsázkou otázku, na kterého z kandidátů by si jednotliví hosté vsadili. První z oslovených, pan Kramer, přistupuje okamžitě na „hru“ a bez váhání odpovídá jméno Václava Klause, žertuje o výši vsazené částky a připomíná, že mu tato volba přijde pravděpodobnější, nikoli jím osobně vytoužená. Pojem sázka obratně mění za slovo „pravděpodobnější“ a vystihuje tak pravou podstatu moderátorova předpokladu, že všichni přítomní jsou racionálně myslící lidé a nevsadili by peníze na někoho (něco) o kom si myslí, že má menší šanci na výhru (princip sázení). Jinak řečeno, jedná se tedy o jakýsi tip na vítěze volby.

Dost mě překvapuje reakce druhé oslovené, paní Zlámalové, která i přes rovnou (no jo no, chlapskou) odpověď pana Kramera, reaguje odmítavě s tím, že ona nikdy nesází (to nás ale moc nezajímá, taky se nikdo neptá, na koho si vsadila, ale koho tipuje jako pravděpodobnějšího vítěze) a dodává kouzelnou větu, že (cituji) „systém sázek a sázkaření je mi trochu odporný“. To doprovází poněkud křečovitým smíchem, který bleskem přechází do vážné tváře a odpovědi, že za pravděpodobnější (no na to se vlastně moderátor ptal!) považuje volbu V.Klause. Přes to, že paní Zlámalová očividně chápe kam dotaz míří (tedy ne, jestli se novinářka po večerech potácí od herny k herně či za jak dlouho je schopna prosázet výplatu a na který tým sází nejraději), její odpověď se neobejde bez kategorického odmítnutí spojení ZLÁMALOVÁ a BY SI VSADILA a to dokonce poněkud expresivním výrazem „odporný“ (no uznejte, že to expresivní výraz je). Odstartovala tím určitý domino efekt, neboť v zápětí se dozvídám, že ani moderátor nesází a při oslovení posledního hosta, pana Taberyho, že ani jemu sázení nic neříká. Na to moderátor nejspíš si vědom této (již poněkud trapné) situace zažertuje a pan Tabery dodává, (cituji) „To musí člověk zdůraznit, aby vypadal lépe“.

Vypínám televizi a přemýšlím o rozhovoru a sázkách. Trochu mě zamrazí při pomyšlení, že ještě musím zavřít okno a že přemýšlením o takových věcech, riskuji nějaký opravdu nepěkný sen. Překvapuje mě, že dva z přítomných brali sázku a sázení, byť hypotetickou a především jako pojem nahrazující jejich názor na pravděpodobnost výsledku, jako něco tak neetického, nemorálního či dle slov paní Zlámalové jako přímo odporného, že cítí potřebu se od jakéhokoli spojení se sázkami distancovat. Je důvod na otázku „na koho BY jste si vsadil(a)“ odpovídat „zásadně nesázím“ či „je mi to odporné“ ? Je sázení něčím, co má člověk tajit před okolím, něco neetického, něco, co slušní lidé (a zvlášť reaktoři celostátních novin) prostě nedělají? A nakonec, vypadal pan Tabery opravdu lépe, když jako třetí během 2 minut prohlašoval, že ani on nesází, nebo to byl spíše pan Kramer, kterému nedělalo problém „zahrát“ si na sázkaře, podělit se o svůj názor, kterou volbu kandidáta vidí jako pravděpodobnější a necítil potřebu celému národu prvně sdělit, že….on prostě nesází?

Mám pocit, že tito lidé docela dobře nepochopili princip sázení. Rozdíl vidím v tom, že sázíte li, musíte o problému sázení něco vědět. Sázení typu naklikám, zaškrtám, uvidí se, je především dílem astrologů, naivních jedinců, opilců a nešťastníků. Pokud chci investovat své peníze a přijmout i určité riziko ( to je ale při investici prakticky pravidlem), zajímám se o možnosti a pravděpodobnosti. A k určení pravděpodobnosti a nejlepší volby je přece třeba znalost (!). To není jako když si koupíte papírový čtvereček 4x8 cm, otevřete čtyři okýnka a hle,..nevyšlo, tak třeba příště. U sázky (třeba sportovní) je třeba kalkulovat s formou týmu, kvalitou hráčů, domácím či venkovním prostředím, případnou finanční krizí v týmu, spekulací o odchodu trenéra, sérií zápasů bez výhry – to vše se může promítnout do výkonu hráčů v samotném zápase a to vše musí sázející znát (nebo aspoň tušit). Přesně tak, jako na znalce problému, mířila otázka ke zmíněným redaktorům. Předpoklad byl ten, že živím li se posledních x let komentováním politických událostí a jevů, tuším „pravděpodobně“ o „pravděpodobnosti“ toho či onoho zvolení více, než lidé sledující po vyčerpávajícím dni v drůbežárně Události, komentáře (sledují?).Je důvod, proč se má sázkař za sázení stydět? Podle mě ne. Naopak, ten kdo to myslí se sázením vážně ( a teď se nebavím o vážném sázení na červenou 26 v casinu „Na Křence“ u černé kávy zdarma) musí studovat informace a na jejich základě určit tu větší pravděpodobnost, s jakou se daná situace (zápas) odehraje. Ona volba prezidenta je vlastně taky takový zápas – fauly, držení za dresy, nesportovní chování, emoce, plivnutí do tváře, pískot tribun a….že by i ti kapříci?

A na závěr, pěknou práci o problematice sázek a sázení napsal pan Horáček (Los a sázka), zájemcům doporučuji. A co se mě týče,…nikdy nesázím a odporné mi to není :-)