Pomáhat a chránit v českém prostředí aneb hned tak se to nezmění

Přestože „pomáhat a chránit“ si pro sebe jako své poslání usurpuje policie státní, z rozumu vyplývá, že poskytnutí oněch ctnostných činností je i smyslem fungování policie obecní. I po letech debat, zda obecní, chcete-li městská, policie má svůj význam nebo ne, se toho z mého pohledu na skeptickém vnímání fungování městské policie moc nemění, ale nehažme všechny do jednoho pytle, že ano. Při dnešním kontaktu s městskou policií a snaze udělat zase jednou něco „správného“, jsem si zase připomněl, že nasazování botiček na auta je, jakožto práce na komunikaci výrazně nenáročná, jedním z mála viditelných a smysluplných přínosů městské policie a nic víc bychom asi neměli očekávat.

Svět nám nemá být lhostejný a já si myslím, že bychom měli začít kolem svých domovů a ve vlastním okolí a brát to jako začátek cesty k tomu, abychom se popasovali s globálními bezpečnostními, ekologickými a dalšími hrozbami, které se tak či onak dotknou dříve či později nás všech. Zamrazí mě, když kolemjdoucí doslova překračují na zemi se svíjejícího pána, protože vypadá neupraveně a snad to může být i bezdomovec nebo nějaká „socka“. Ten zážitek, kdy jsem stál s telefonem volající pomoc nad zmiňovaným pánem jediný a ostatní, procházející před tím metr od něj, odvraceli tvář, se mi vryl do paměti. Nenechává mě klidným myšlenka na to, co až se do podobné situace dostane někdo z mých blízkých a pomalu přijímám rozšiřující se názor, že „jó hochu, ve srabu se nemůžeš dnes spolehnout opravdu na nikoho“.

No, párkrát už i mně nezištnost neznámých lidí a chuť ztratit trochu obecně drahocenného času třeba telefonátem o nalezeném batohu zachránila, tak nějak tak cítím, že kdyby nic jiného, je teď na mě, abych se to občas snažil oplatit a poslat dál i já. Ono to vlastně souvisí s celkovým přístupem k životu, povinnostem, názorem na to, co je správné a co ne, výchovou, rodinou, ale to je asi na zvláštní úvahu.

Měsíc chodím kolem ve slepé ulici dost nevhodně zaparkovaného auta, které krásu své značky a výbavy kazí jen rozbitým předním světlem a nárazníkem a stopami po zřejmě divoké jízdě (bláto, škrábance). No fajn stane se, ale že by auto nechybělo měsíc realitní společnosti, jejíž reklamu nosí, kam se podíváte? Nejsem detektiv, abych hledal stopy krve ve střepech rozbitého skla a stejně tak jsem dalek toho, rozvíjet fantazie o honičce drogových dealerů, ale také si říkám, že mě chybět takové auto ve firmě, byl bych docela rád, kdyby jej někdo, byť na druhém konci republiky, našel. „Vždyť o nic vážného nejde a třeba se nějací kluci chtěli jen trochu projet“, říkám si v duchu všeobecně rozšířené nálady omlouvat „nerozvážné mladíky“ a podobné existence.

Nacházím číslo na místní služebnu městské policie a se svým podnětem se svěřuji paní, kterou si podle hlasu můžete připodobnit snad jen k jedné z veledůležitých úřednic za některou ze skleněných přepážek (určitě jsme ten hlas každý někdy slyšeli a asi každý dokážeme nějakou tvář dosadit :-). Sděluje mi, že na tom není nic divného, že je auto zřejmě po dopravní nehodě a pokud neblokuje dopravu, tak to není úkol pro ně, protože odtah vraku časem zajistí brněnské komunikace (Já to neřekl? Celou dobu se pohybujeme v Brně přátelé :-). Znovu opakuji, že jako vrak mi teda auto rozhodně nepřipadá, SPZ má a že mi jen přijde divné, že té firmě už asi měsíc nechybí (navíc to místo, kde parkuje, tam byste si auto vážně nenechali, věřte). Tak jsem si jen říkal, jestli jej někdo nehledá. Následuje vyloženě otrávený tón a několik vět směřujících na místo, mnou špatně popsané místo, výzvu k upřesnění místa (SPZ asi není důležitá) a zakončení „Já teda až budu mít někoho v terénu (mám to pochopit tak, že v terénu nikdo není – že by ranní administrativní zátěž?!), tak se na to podívá, ale nevím, co tam jako uvidí“. To už ani má respektující a dosud vstřícná povaha nezvládá a informuji paní, že si jen všímám, co každé ráno obcházím (koneckonců z veselých akcí pro děti organizovaných městskou policií si naše děti odnáší domů dostatek materiálů, jak si všímat, kde se co děje a nebát se informovat třeba rovnou našeho „osobního“ revírního strážníka) a o nic jiného než pomoci třeba někomu, kdo hledá své „ztracené“ auto mi nešlo. Končím tím, že si rád nechám doporučit, komu svůj podnět zavolat příště lépe (uznávám, že to už ve stejném tónu jako paní policistka) načež se dozvídám „No, tak na shledanou“ a nejspíš ve stejnou chvíli a stejnými pocity, jako má paní na druhé straně, hovor ukončuji.

No, pracuji s a mezi lidmi a vím, že domlouvat se s někým po telefonu kolikrát není snadné. Rozumím tomu, že by paní asi byla dnešní ráno raději někde jinde a s někým jiným. A snažím se pochopit, že asi nejsou prostředky a schopnost získat, naučit, kontrolovat a zaplatit kvalitní lidi, kteří sedí za telefonem a přestože si myslí svoje, tak vás dokáží vypoklonkovat tak, že nepřijdete o veškerý zbytek iluzí. Ta důvěra v pomoc a ochranu, stejně jako motivace nebýt lhostejní, která nám myslím celkově chybí ve společnosti, prostě sama od sebe nepřijde. Ta přijde až s lidmi, kteří Vás minimálně dokáží poslat někam slušně a nechají vám aspoň ten pocit, že jste třeba udělali něco správného :-)