Otupující brigáda, i tak mnoho myšlenek

Stojím u stolu a přemýšlím kolikátá krabice mi během dnešního odpoledne prochází rukama. Je pátek, jsem zase na brigádě a opět se můžu zaskvět svou zručností ve skládání krabic. Ačkoli studuji vysokou školu mám pocit, že svou odbornost v práci s kartonem všeho druhu a tvarů bych mohl uplatnit pomalu spíš než poměrně detailní znalost mezinárodní politiky od počátku 17. století.

Aspoň obdivné a uznalé pohledy právě příchozích brigádníků rozličného věku na rychlou práci mých prstů , které si skládají po několika hodinách již bez nutných příkazů mozku a kontroly očí, které nyní poněkud pobaveně sledují jejich nechápavé výrazy, to naznačují. Užívám si svých pár minutek slávy. Je mi jasné, že během půl hodiny budou stejně „zautomatizovaní“ jako já a napříště budou vysvětlovat na první pohled složitý postup sami stejně udiveným brigádníkům, jakými byli oni dnes. Stojíme v řadě za stoly, navazujeme první kontakty. Pár desítek poskládaných krabiček stačilo k tomu, aby se mi všichni svou zručností vyrovnali. Zjišťuji, že nejsem lepší a po příchodu vedoucí, která nám přichází vypomoct, chápu, že ani ne dobrej. Každodenní směny se na její práci podepisují a nyní se připojuji k tichému i hlasitému úžasu všech přítomných i já.

Vedoucí směny je mezi námi s přehledem rychlostně nejlepší a i přes pokusy zvýšit i tak vražedné tempo, se k ní pouze blížíme. Většina z nás na závody nakonec rezignuje a vrátí se k diskusím se svými novými známými, což rozumné tempo práce, které všeobecně vyhovuje, umožňuje. S úsměvem se vracím ke svým úvahám o kariéře „skládače“ krabic.

V podstatě jde myslím o to, že snad každý z nás hledá tu svou oblast, ve které vynikne, bude úspěšný, dočká se ocenění a uznání, v jejíchž mezích bude spokojený a naplněný radostí ze života, přičemž jen pílí, tréninkem, soustavným sebezdokonalováním a jako vysokoškolák, mnohdy pracující do ranních hodin, dodávám i pevnou vůlí, toho může dosáhnout. A je vcelku jedno bude li tou jeho oblastí perfektní znalost drogistických potřeb a obchodní duch, zručná práce s rozličným instalatérským nářadím, schopnost předvídat chování světových finančních trhů či snad bezezbytku využitý hudební sluch klavírního virtuosa.

Jde jen o to udělat pro náplň svého života něco víc a ne jen netečně snášet co si pro nás připraví. Faktem zůstává, že sám jsem se ve výše popisované zkušenosti přesvědčil o tom, že některé „oblasti“ jsou poměrně snadno vyčerpatelné a nenabízí tolik možností v čem se zlepšit a popravdě řečeno některým chybí i jakýkoli potenciál si pro nás vůbec něco připravit. Přesto však tvoří každodenní zájem pro mnoho lidí. Nechci sahat nikomu do svědomí, ale souvisí ona obdivuhodná zručnost získaná při každodenní práci s kartony se snahou převyšovat, zdokonalovat se a nabýt uspokojení z dobře vykonané práce či jen stereotypní činností a „zautomatizovanými“ postupy? Chápu, že ne každý má dispozice zabývat se tím, co by jej naplňovalo, nebo snad tím, co by ho rychleji a možná i snáze zabezpečilo a splnilo mu jeho sny. I když je to pro mě stále překvapující, nejspíš i ne každý má touhu dosáhnout určité výjimečnosti či v jistém slova smyslu jedinečnosti provázející schopnost dokázat něco, co ostatní nezvládají či zvládají hůře. Donedávna jsem si myslel, že tato touha je člověku vlastní,..svou naivitu jsem opustil, avšak přes to pro mě zůstává tato netečnost, neochota, „otupělost“ a spokojenost s nejminimálnějším minimem některých lidí, stále zahalena tajemstvím a nepochopením. Nejde přece o honbu za zisky, kariérou, majetkem, ale spíš o spokojenost, vyrovnanost, dobrou náladu, radost vstávat ráno do tmy z vyhřáté postele v očekávání nových zážitků dne (dobře, uznávám, že to už je trošku moc, tak aspoň vstávat bez plejády neslušných slov a povislých koutků úst od samého jitra v očekávání dalších nekonečných hodin pracovního procesu). Doposud však neznám nikoho z těch, co se spokojili s minimem a dopředu rezignovali na jakoukoli snahu se sebou cokoli (!) dělat, kteří by naplňovali výše uvedené znaky pozitivně naladěného člověka. Navíc jim stále něco chybí, někdo ubližuje a hlavně, skoro vždy může za jejich situaci jejich okolí, systém, někdo jiný, všimněte si.

Zodpovědně říkám, že na každé takové brigádě si uvědomuji, že mám možnost a snad i potenciál rozvíjet své zájmy a touhy a, jak pevně věřím, uplatnit se v rozmanitějších oblastech, rozhodně těch, které nabízejí možnosti, překvapení a nároky a z nich plynoucí uspokojení, radost, optimismus, respekt. Zamyslete se a nebojíte-li se výzev hledejte v sobě tento potenciál spolu se mnou, myslím, že nikdy není pozdě. A neplatí nakonec i v tomto případě, že kdo hledá, ten najde?