Niki, čili o výchově.

Taky jste zažili scénku, v jejíž hlavní roli vystupovalo neskutečně rozmazlené dítě doslova šikanující své okolí? Zaznamenal jsem jich několik, v té nejzábavnější se však vyskytl malému „ďáblíkovi" vyrovnaně silný soupeř v podobě zprvu nezúčastněné starší dámy. Boží mlýny zkrátka melou.

Je sychravé prosincové počasí. Stojím na zastávce trolejbusu spolu s davem ostatních a sleduji vločky pomalu se snášející k zemi. Nic jiného než teplý dech nemohu svým prokřehlým prstům nabídnout. Trolejbus objevující se v zatáčce je bezesporu vysvobozením. Pomalu opouštíme zastávku a moje úvahy o nadcházejícím sobotním (teplém!) obědě rozptyluje malý chlapeček divoce běžící po celé délce trolejbusu. Jak zjistím z jeho výkřiků, hledá místo k sezení. Je to takové to typické děťátko k zulíbání. Blonďatý kluk celý v značkovém džínovém oblečení, část blonďatých vlasů vytvářející vzadu delší pramínek mu spočívá do půli zad. Na zbytku hlavičky se leskne gel, na krku řetízek, náušničkou v uchu si dnes už nejsem stoprocentně jistý. No prostě, co Vám budu povídat, krásné obyčejné, asi šestileté, dítě.

A to už se objevuje i maminka. Opět komplet v džínovém, bohatá, do ruda zbarvená trvalá, asi dvoucentimetrové, výrazně růžové nehty zakončují prsty lesknoucí se nejrůznějšími kroužky a řetízky z drahých kovů. Pronásledování svého syna ji poněkud komplikují dlouhé střevíce s podpatky přidávající mladé mamince opticky 10 centimetrů. Konejšivým hlasem maminka chlapečka klidní, ale ten zuřivě pěstičkou tluče do boku jednoho ze sedadel za křiku dožadujícího se volného místa u okna. V té chvíli je nás již víc, co chlapečka pobaveně, ale zároveň s určitým svrběním v dlani, které se projevuje opakovaným třením prstů o sebe navzájem, sledujeme. Konečně se situace trochu uklidnila, postarší paní si utírá kabát zamazaný od chlapečkových botiček, zatímco chlapeček nadšený, že zdolal poslední překážku k oknu, v podobě několika tašek zmíněné paní, která teď zvolna přechází k jejich opětovnému postavení a sesbírání vysypaných věcí, spokojeně prozpěvuje nějakou písničku. Asi po minutě se celá akce přelézání tělnatější paní opakuje po té, co chlapeček ztratí zájem o okno a rozhodne se opět se trochu proběhnout. To už komentuje i doposud klidná paní, která chlapečkovi co může uhýbá, ale kabát opět nezůstane ušetřen. Maminka se rozhodne reagovat, chvíli chlapečkovi vysvětluje, že zlobit se nesmí, že bude-li křičet, na příští zastávce vystoupí a eventuelně hrozí i plácnutí. Na to chlapeček reaguje vytrhnutím se mamince a křikem : „Vystupovat se nebude! Ticho, mlč, mámo, budu si dělat co chci a ty mi dej pokoj!“. V této chvíli jsou již pozorností celého trolejbusu. Maminka přistoupila k určitým donucovacím prostředkům, aby však nejspíš nebyla nařčena z týrání dětí, jedná se pouze o formální chytnutí za džínovou bundičku se slovy : „Počkej jestli já to řeknu tatínkovi“. Teď už je to opravdu trochu moc. Chlapeček buší pěstičkami do stále sedící maminky, jako účinnější se však ukáže útok na její bohatý účes. V jedné pěsti svírá pramen vlasů maminky, kterou si tak jakoby přitahuje a druhou pěstičkou za hurónského křiku tluče do jejího ramene. Maminka překvapivě reaguje pouze obraně a chlapečkovi jeho jednání pouze rozmlouvá, jediná fyzická reakce je pokus uvolnit své vlasy ze sevření malého, jak se dozvídáme, Nikiho.

Téměř nikdo z nás se již nesměje a jediný potřebný postup nás napadá asi všechny spolucestující stejně. Jediný, kdo to zčista jasna dovede k realizaci, je postarší elegantní dáma s rozlehlým kloboukem sedící vedle stále napadané maminky, která se na svůj věk velmi mrštně zvedne a chlapci uštědří doslova „zprava zleva“. „Budeš už ticho!?! Kdo tě má furt poslouchat, sedni na zadek a poslouchej maminku !“ Úsměvy a zadostiučinění cestujících nelze skrýt, přemýšlím jestli mám zatleskat. Paní se opět usazuje a věnuje se pohledům z okna. Maminka je osvobozena, neboť chlapeček, po pár opravdu solidně mířených záhlavcích, ačkoli nepropadá breku, opařeně zírá na dámu osahávaje si postižená místa. Maminka, celá rudá, si rovná účes, chytá chlapečka za ruku a bez jediného slova vystupují na příští zastávce. Je klid, sám vzpomínám na své dětství a přesvědčen o tom, že výchovný proslov je občas třeba přiměřeně podpořit i jinými, než hlasovými prostředky, vystupuji i já na své zastávce.