Co na Slovensku ještě nepochopili

Třeba jezdíte na Slovensko tak jako já. Třeba jste si tuto zemi pro její přírodu taky zamilovali. A třeba si odvážíte zpět domů svérázné zážitky související s jakýmsi životním stylem spousty Slováků, které myslím již tvoří určitý kolorit této krajiny a lidí jí obývajících. Třeba se jen smějete a kroutíte hlavou. Jde to však mnohem snáz než za noční jízdy směrem domů poté, co si prostě nedokážete sehnat v této nádherné krajině nocleh(aneb ne vždy platí, kdo hledá, najde). Pojďte se pobavit na cizí účet :-)

Ano, nebudu hovořit o Tatrách, oblasti to známé široké Evropě. Tam bych asi podobný problém neřešil. Bratislava a Tatry, destinace objevené masou turistů. Pro tento fakt zvelebované a vyhlášené široko daleko. Na druhou stranu také přeplněné Němci, Holanďany, Poláky a samozřejmě Čechy. Kdo chce poznat nádhernou přírodu a nestrávit den chůzí v průvodu klikatícím se po horských stezkách jako had, vyráží buď mimo sezónu, nebo objevuje další úžasné lokality, které Slovensko nabízí.

A tak začíná naše dobrodružství. Otevírá se svět, který Tatry či Bratislava nenabízí. Kdybych chtěl být hodně jízlivý (vím, že Slováci Čehunovi neprominou :-), pozornému turistovi se otevírá obrovský skanzen, přičemž při mnoha zastávkách můžete své děti seznámit s tím, jak se žilo za památného bratrství Čechů a Slováků v československé socialistické republice. No, teď jsem to snad přepískl, ale šeď, špína, budovy panelových samoobsluh stojících od doby jejich vztyčení nedotknuty, co se nehodilo opuštěné, vykradené, rozbité, co se hodilo aspoň jako přístřešek pro baču obsazené lekavými obyvateli s vlněnými kožichy, kde se traktor zastavil a odmítl poslušnost, dnes stojí rezavějící a trávou porostlá památka bývalého zemědělského družstva působícího do devadesátých let v nedaleké vsi, svištící auto se zastavuje před nádrží do které ústí silnice, které dle mapy v cestě stát nic nemá.

Řeknete si, no jo, rýpal z Čech, jako by byl bůhví kdo a sterfuje se do Slováků. Tak předně, jsem z Moravy J a na vaši námitku zareaguji okamžitou protinámitkou. Viděl jsem z naší země hodně, od mala s rodiči zažívám prázdninové „kočování“ nejen po naší přírodě a památkách (ne po tom, kde mají jak tlustou slepici a přísné četníky!), avšak…Slovensko je Slovensko :-)

Ale pozor! I proto vše, co může znít jako kritika, výtka, nebo povyšování mám Slovensko tak rád. Jen je třeba počítat s jeho stylem, vybavit se dezinfekcí, trpělivostí, několika mapami, plnou nádrží a dobrou náladou.

Je večer. Opustili jsme CHKO a hledáme ubytování. Z domu je vůdcem naší výpravy vytipován na nejaktuálnější mapě regionu autokemp. Dorážíme na místo a zjišťujeme, že o kempu už nějaký pátek (2 roky?) nelze mluvit. Situaci se nám pokouší objasnit pár mladých Slováků prodávající v bufetu u bažinaté nádrže občerstvení. Přemýšlím o tom komu, neboť s dvěma rybáři a pánem venčícím psa jsme tu úplně sami, vesnice 3 kilometry daleko.

Vysvětlují, že kemp ve vlastnictví jakéhosi lékaře byl pouze krátkodobou záležitostí a nabízejí nám místo na louce bývalého kempu k přespání. Prý to tak lidi, kteří dorazí a koukají podobně, jako my dělají, mladík nám vysvětluje, že na Slovensku je to prostě tak, jeden vydělat chce a deset dalších ne. Ne, že bychom nebyli lecčíms ostřílení turisté milující jednoduchost a nádhernou krajinu, ani aspoň ty tři hvězdičky nejsou podmínkou (jezdíme na Slovensko často :-) a rádi!), představa bažiny, komárů, žádné vody a vzrostlé trávy nás po ukrutně náročném dni neláká.

Rozvíjíme nad kapotou odpočívajícího automobilu další bojové plány, když doráží postarší Opel s charakteristickou, tmavě žlutou značkou. Vystupují dva Holanďani, něco přes padesát, od pohledu hippies (dlouhé vlasy, veselé oblečení, přívěšek s listy marihuany kolem krku, roztomilá družnost, lehce „sjetý“ výraz :-).

Tak už vím, kvůli komu tam mají ti mladí ten bufet, Češi a Holanďani prozkoumají opravdu každou díru! Poté, co je seznamujeme se situací, mají okamžitě jasno, že nejlepší bude postavit stany blízko sebe, abychom se nebáli (paní tyto pocity při pohledu na polorozpadlé JZD, dvou podivínských rybářů a představy tříkilometrové cesty lesem do vesnice, očividně trápí). Naše povídání směřuje ke Slovensku. Všichni jsme nadšení okolím a přírodou, pro Slovensko však nejčastěji používají pojem „underdeveloped region“, vrací se z ještě východnější části a my dobře víme, o čem mluví. Jsme rozhodnuti zůstat v oblasti, ale vnitřní rozpory v naší výpravě naše cesty s Holanďany rozdělují, přejeme jim dobrou chuť k jakési rybě, kterou jim mladá slečna v bufetu rychle připravuje, a vydáváme se směrem k dalšímu kempu vyznačenému na mapě. Přes zákaz vjezdu kvůli opravám se dostáváme do vesnice s kempem. Bylo nám řečeno, že je to jen jedna silnice, která tam vede tak jakýpak copak. Opět si pochvalujeme nákup terénnějšího typu automobilu, který se srdnatě pere s bažinatými výmoly.

Do míst, kde má kemp stát dorážíme prakticky za tmy, mladík za barem velmi pěkně opravené hospody se zazubí a pokračuje oním slovenským obligátním: „Vietie čo,..“ Vypravuje, že v dědině pracuje teda „jen“ čtyři roky, ale jaktěživ o kempu nic neslyšel. Dál nepátráme a pokoušíme se něco zjistit od správce čtyř velkokapacitních chatek obsazených přiopilou mládeží na školním výletě.

Aha,..tak pán se chystá kemp budovat. Je to ale spousta peněz, takže možná napřesrok. Trpělivě vyslechneme, co je potřeba k uvedení kempu v provoz zařídit, vykonat a zaplatit a unavení a znechucení se loučíme. Nepřekvapuje nás, když začne naříkat nad zavedením Eura a nad tím, jak stoupá cena piva.

Čeká nás cesta domů. Není to tak daleko, na druhou stranu už teď víme, že pozítří se vracíme dokončit naši výpravu. Cestou zpět jedeme pro změnu do jednosměrky,..značky asi došly (nebo vzali ve skladu špatné – ale vždyť je to jedno, ne? Každý přece chápe).

Poslední záchranou se zdá být hotel ve vesnici, kterou projíždíme cestou domů. Zastavujeme a zmoženi se vydáváme do recepce tříhvězdičkového hotelu. Při pohledu na ceník služeb pomyslně zasviští vzduchem Jánošíkova valaška a my se jen smějeme ceně 900 Sk za noc na osobu v tomto hotelu a v této bohem zapomenuté vesnici (vzhledem k průměrnému slovenskému platu slouží tato stavba pro region nejspíše jako svatební apartmá či jako ubytování pro významnou evropskou delegaci hodnotící rozvojové projekty).

Cestou přemýšlíme o celém dni. Nenecháme si ho pokazit večerním trápením. Teď už se smíchem vzpomínáme na dřívější setkání s podobnými „jánošíky“ (Ten řízek by za 120 Sk musel vypadat opravdu jinak, aby si ho soudný, ale i hladovějící, člověk koupil). Shodujeme se na myšlence jednoho z našich členů. „Na pivu se dá vydělat 40 korun hned, v podstatě bez práce, na ubytování sice mnohem víc,..ale musí se makat“. Přece jen i v tom kempu je potřeba sem tam posekat trávu a zajistit, aby les kolem po jedné sezóně nevypadal jak dálniční odpočívadlo bez záchodku.

Pracovat, snažit se, propagovat (něco aspoň trochu existujícího:-), nebýt líní, nečekat, že se postará někdo jiný,…to je to, co u nás, přes všechnu oprávněnou kritiku, kterou nezřídka do našich řad vedu, přece jen pochopilo víc lidí, než u našich východních bratrů.

Za dva dny kontrolujeme třetí a poslední kemp v oblasti, vyznačený na mapě. Při obcházení prázdného areálu se od chataře dozvídáme, že tu kemp byl, pak nebyl a teď možná zase bude. Vše ukáže až čas a štědrost evropských fondů, jejichž logo se nad bývalým kempem v souvislosti s jeho opravou leskne v ranním slunci.

P.S.:Pro ty silně pohoršené,..berte to s nadsázkou, jo? Žádné nacionalistické výpady s vystouplou žilkou na čele! Vždyť jsme teď už všichni zase bratři Evropani :-)