Stál jsem nad Tarikem a žasl. Jeden amharský znak hezčí než druhý, sešit jako vymalovaný. Na třeťáka úctyhodný výkon. Má nejhezčí rukopis ze třídy. Ale jakýpak rukopis, když nemá ruce a píše nohou. Tariku měl štěstí. Chodí so školy, má kamarády. Ale ještě nedávno tomu bylo jinak…
Nedaleko od Amba, města asi 115 km západně od Addis Abeby, jsem měl štěstí nahlédnout do jedné neobyčejné vesnické školy. Je unikátní tím, že spolu ve třídě sedí a učí se děti zdravé i děti zdravotně postižené – hluché, na vozíku, silně krátkozraké. Bohužel stále v Etiopii platí, že narození zdravotně postižených dětí je trest boží za rodičovské hříchy. A tak se ratolestmi rodiče nechlubí a zavírají je doma. Podobná škola jako u Ambo je tedy první, a doufejme, že ne poslední vlaštovkou.
V první lavici sedí Tariku. Musí mít více prostoru, speciální židli a stolek. Chlapec je od narození bezruký, a tak píše nohama na speciálně zkoseném stolku. Nahlížím do jeho sešitu a nestačím se divit: úhledně namalovaná amharská písmena pěkně v rofině, řádek po řádku, žádné škrtance, přepisování. Ještě, že nikdo nechce vidět můj sešit s poznámkami z uplynulých dní.
„Tariku začal chodit do školy před dvěma lety. První půlrok byl pro něj dost krušný. Seděl sám v koutku a ostatní děti se ho bály. Přece jenom pověry jsou zde hodně silné. Zaslechla jsem i to, že by se děti mohly „nakazit“, vypráví paní učitelka. „Pak se s ním pomalu děti začaly bavit, zjistily, že je úplně normální, a dnes spolu chodí společně do školy a hrají si na dvorku.“
Přesvědčit rodiče, že zdravotně postižené děti by měly chodit do školy a ne být zavřené doma, že mohou s trochu pomoci žít plnohodnotný život, je první úkol. Další výzvou je najít školu, která by tyto děti přijala. Není to samo o sobě. Je potřeba vyškolit učitele, aby věděli jak děti do třídy začlenit, jak s ním i komunikovat: pokud je děcko hluché, naučit se například znakovou řeč. Dalším úkolem je odbourat fyzické bariéry: je potřeba upravit přístupové cesty, schody a toalety tak, aby byl dostupné i pro děti na vozíčku.
Školení, výuka znakové řeči, speciální pomůcky či stavební úpravy se neobejdou bez finanční podpory. Na tu škola nemá. Naštěstí pro ni je tu nezisková organizace VCBRA, která pomáhá s rehabilitací a začleňováním zdravotně postižených do společnosti a podporuje inkluzivní vzdělávání. To znamená systém vzdělávání, kde zdravotně postižení sdílí školní lavice se zdravými dětmi.
Jako většina etiopských neziskovek je závislá na finanční pomoci zvenčí, v tomto případě od konfederace Light for the World. To je vlastně také důvod, jak jsem se s malým Tariku seznámil. Během mé monitorovací návštěvy jsem navštívil i kancelář VCBRA v Ambo a spolu s Demelashem Bekele, jejím ředitelem, jsme jeli chlapce navštívit.
„Tarikova matka plakala den co den. Proč to muselo potkat zrovna mě, říkala si. Jak se to tak v podobných případech stává, opustil ji muž. Byla dost nešťastná. Pak jsme ji přesvědčili, aby Tarika dala do školy. No a dnes je z ní vlastně díky synkovi „celebrita“. V komunitě ji každý zná, chodí k ní pro rady rodiče s podobnými starostmi, váží si ji,“ vysvětluje Demelash.
Popřejme Tariku, aby mu to ve škole šlo jako nyní a ať sní dál svůj etiopský sen. Pokud si dobře pamatuji, chce být jednou učitelem.
