Den se světovým šampionem, co nevidí

Běhám pro radost. Sem tam si najdu čas, někdy více, někdy méně. Ale ať se snažím a trénuji sebevíc, mé běhání má své limity. O to více mne fascinují běžci z černé Afriky. Jak to dělají, že zvládnou běžet půlmaraton stejně rychle, jak obyčejný smrtelník jede na kole? A to i když jsou slepí!

bratři karanjové dobíhají do cíleMartin Mráz

Možná se to dozvím. Naskytla se mi totiž nebývalá možnost: strávit den, včetně tréninku, s bratry Karanjovými z Keni. Nevidomý Francis je někdejší světový šampión na 5 a 10 km a stále drží světový rekord na půlmaraton. Do Prahy přijel na pozvání Světla pro svět, organizace, která pomáhá nevidomým a jinak hendikepovaným v rozvojových zemích.

Večerní běh a tma jako symbol slepoty. To byl důvod, proč se Světlo pro svět stalo charitativním patronem desetikilometrového večerního běhu Grand Prix v Praze, kde se postavili bratři na start. Francise všude provádí jeho bratr James, který mu dělá nejen vodiče na trati, ale i každodenního parťáka.  

Jak vypadá takový den světového šampiona? Jak už to u celebrit bývá, je jejich pobyt před závody spojen se zájmem médií. Ve čtvrtek ráno, na devátou, jsem bratry vzal do rádia. Pak od jedné na tiskovou konferenci do hotelu Hilton. Mezitím měli volno a odpočívali v hotelu.

Okamžikem, kdy jsem měl největší možnost se něco o Francisovi a Jamesovi dozvědět, byl oběd. Dostali jsme se na něj až po třetí. Protože trénink pro veřejnost začínal už v šest, James si dal jen rýži se zeleninou a Francis si objednal pouze sladký čaj. Vydatnější večeře následovala až po tréninku: zase rýže, ale tentokrát i pochoutka – pečené kuře.

Jak jedí doma v Keni a jak se vlastně připravují na závody? Oba vstávají časně, v pět, aby stihli první tréninkovou dávku, svých 10 až 15 kilometrů před snídaní. K obědu mají většinou rýži s různě upravenou zeleninou. Navečer si pak jdou zaběhat ještě jednou, lehce vyklušou nějakých 4 - 5 kilometrů. Běhají každý den kromě neděle, to jdou do kostela. A někdy si dají pauzu i ve středu, pokud předchozí týden měli náročnější trénink. Den pak završí kukuřičné placky k večeři.

Na trénink do Stromovky se nás s bratry Karanjovými vydalo nějakých deset, dvanáct natěšených běžců. Před vlastním výběhem ještě následovalo focení před Running mallem, a pak hurá do parku. Nejprve protažení na keňský způsob - moc so od toho našeho neliší -  a pak vzhůru na dvoukilometrové okruhy.

První kolo bylo v pohodě, během dalšího ale začali někteří odpadávat. Poprosil jsem proto Jamese, jestli by mohli zpomalit. Smál se a říkal, že pomaleji to snad ani nejde, že se teprve zahřívají a lehce vyklusávají. Na závěr nám ukázali, jaké je jejich opravdové tréninkové tempo.  Držel jsem se jich asi sto metrů, a pak to vzdal. Takhle rychle běžím snad stovku. 

Jak vlastně nevidomí běhají, když nevidí? K tomu mají traséra, ke kterému jsou přivázáni šňůrkou na zápěstí. Běhají vedle sebe a trasér se musí sladit s tempem běžce a upozorňovat ho na všelijaké překážky na cestě: tu vyvýšený schod, tu díru v silnici, atd. Není to nic jednoduchého a vyžaduje to cvik. Běh v Praze se běží ještě na kostkách a podél tramvajových kolejí, o to je to náročnější.

Pátek, den před závodem, měli bratři volnější. Podívali se trochu po Praze, obhlédli si trať, chvilku byli v Running mallu k dispozici novinářům a hlavně mentální příprava na závody.

V sobotu večer na start desítky. Karanjovi nebyli jediní nevidomí na startu. Spolu s ním běžel i známý český horolezec Honza Říha a podpořit nás přišla také Mirka Sedláčková, nevidomá česká paralympička.

Francis Karanja si vedl nadmíru dobře.  I přes svůj hendikep za sebou nechal tisíce běžců. Jemu i dalším s postižením, kteří se postavili na start, patří můj neskonalý obdiv. Obdiv za to, jak se s postižením perou a ukazují lidem cestu.

„Snažíme se být vzorem pro ostatní lidi se zdravotním postižením v rozvojových zemích. Jako patroni organizace Světlo pro svět tak běháme za všechny nevidomé. Chceme ukázat, že i oni to mohou dotáhnout daleko, stačím jim jen trochu pomoci,“ říká za bratra James Karanja.