Lidl vyhrál v boji o své potenciální zaměstnance, kterým nabízí mzdu kolem 30 000kč. My, zdravotní sestry, bereme v průměru asi o pět tisíc méně. Není to pro stát trochu ostudné?
Moje teta je prodavačka, a je to velice chytrá, vzdělaná a inteligentní žena. Vystudovala tento obor v době, kdy se ho skutečně považovalo, nicméně to je doba asi před třiceti lety. Tehdy vyšla ze školy, jako obchodnice, kdy měly „prodavačky“ úplně jiný společenský statut, než v dnešní době – musely umět namarkovat a správně vrátit – z hlavy. Tehdy prodavači počty museli ovládat precizně. Navíc se jednalo o maturitní obor. A asi se shodneme na tom, že získat maturitní vzdělání bylo v té době unikátní.
Nicméně, těžko si to představím já – miléniál. Vyrostl jsem v době kalkulátorů, počítačů a technologií, které v té době prostě nebyly dostupné. Dnes mají prodavači v bohatých řetězcích intuitivní pokladny, které samy namarkují a samy ukážou, kolik má prodavač vrátit. Mnohdy nemusí ani vracet, stačí pouze přiložit kartu a platba je hotová. Z mého pohledu to spíše vypadá jako obsluha pokladny, nikoliv zákazníka. To je prostě evoluce trhu a technologií. Osobně ji vítám. Zvykl jsem si totiž na rychlé odbavení u pokladny. Nicméně z pohledu pokladního bych se zřejmě moc nenadřel a mozek by mi nejspíše po nějaké době zakrněl. Navíc v dnešní době nepotřebuji k výkonu povolání pokladního střední školu, natož maturitu. Vždyť mnohdy stačí základka a „chuť učit se novým věcem“. Za ty prachy dobré, ne?
Nicméně i přesto Lidl, a ostatní řetězce, chválím za snahu ocenit své zaměstnance, beze sporu si to zaslouží. My, státní zaměstnanci, můžeme jen smutně přihlížet a závidět – já osobně v dobrém.
Jako pracovník ve zdravotnictví si však nemůžu odpustit tento krok neokomentovat. Je smutné, že stát je v tomto směru rigidní a jen nečinně přihlíží a krčí rameny. Nejsem si jistý, zda by nás jen tak velkoryse ocenil, kdyby nebyl na příslušné státní orgány vyvíjen tlak ze strany odborových a profesních organizací. Otázkou také je, zda bychom se vůbec dočkali ocenění, kdyby neexistovala současná krize ve zdravotnictví.
Podle Českého statistického úřadu byl medián průměrné hrubé mzdy ve třetím kvartalu roku 2017 v ČR 25 181kč. Přijde mi fakt zvláštní, že ačkoliv se profese všeobecné sestry v ČR dlouhodobě nachází na vrcholu společensky nejprestižnějších povolání, přesto se náš hrubý příjem dosti vyrovná průměrné mzdě v ČR. Každý ať si přebere ve své mysli, zda je tento nepoměr v pořádku. Kdyby se sesterská práce nacházela na okraji společenského žebříčku, byla by bez zodpovědnosti a bez sebeobětování, tak nehnu ani brvou a budu rád, že mám vůbec nějaký příjem! A pravděpodobně nezaložím ani tento blog.
Někteří kolegové by jistě uvítali částečný úvazek, jenže si ho kvůli nízkým výdělkům nemohou prostě dovolit. Ono je sice hezké, že (některé) sestry dostaly na podzim minulého roku přidáno 2 000kč v hrubém za směnnost, nebo že na začátku tohoto roku dostaly sestry přidáno 10% v tarifním platu (v některých nemocnicích na úkor osobního ohodnocení). Když si však uvědomíte, že se toto 10% navýšení odvíjelo od původního tarifního platu, stále to je málo. Takový příjem na mě působí jako jakási směšná cena útěchy.
Je to práce na směny, střídáme denní, noční, svátky, víkendy. Věřím, že takových zaměstnanců je více, a nejen ve zdravotnictví. Nicméně je situace taková, že kvůli nedostatku personálu jsme v práci více, než doma. Bereme přesčasy, abychom dokázali pokrýt personální zabezpečení oddělní. Někteří berou přesčasy, aby si navíc přivydělali za už tak tvrdě odvedenou práci. Mít třeba 21 směn za měsíc není u někoho výjimkou (pouze připomínám, že směny jsou 12 hodinové, stále je v mém okolí dost lidí, kteří nevědí, že sestry na oddělení pracují 12 hodin). Někdo by rád uvítal třeba 0,75 úvazek, a to třeba kvůli rodině, závazkům, koníčkům, či jakkoliv se věnovat prevenci syndromu vyhoření. Jenže z finančních důvodů a nátlaku nadřízených to prostě nejde. Pravdou je, že takové množství přesčasů přinese poměrně pěknou sumu kolem 30 000 korun (což je částka, kterou Lidl nabízí nastupujícím zaměstnancům). Ale za jakou cenu?
Ačkoliv jde krok v medicíně kupředu, nemůžu bohužel tuto situaci srovnat se situací pokladních, kterým pokrok značně ulehčil práci, a jsou na ně kladeny nižší nároky. Naše zdravotnictví se rovněž těší přílivu moderních technologií. Také máme intuitivní přístroje, bez kterých by nemohly fungovat např. pracoviště intenzivní péče. Paradoxem však je, že na rozdíl od pokladních, zodpovědnost a nároky na odborné znalosti v našem odvětví lineárně stoupají s rozvojem medicíny. Není možné, aby přístroj, který udržuje kriticky nemocné při životě, obsluhoval někdo, kdo vyšel základku a má „chuť učit se novým věcem“.
A nejedná se pouze o přístroje. Pokud sestra špatně připraví infuzi, může zaplatit za tuto chybu výměnou za svoji svobodu v zemi a okamžitě se o ní píše jako o vrahovi. Přitom věřím tomu, že většina těchto chyb vzniká kvůli fyzickému i psychickému vyčerpání. Pokud udělá chybu pokladní, OK, částka se strhne z jeho výplaty, nebo jej bez následku prostě vyhodí.
Problém nedostatku sester se řeší roky. Teda, nevím, zda se řeší, ale rozhodně se o něm hovoří. Nabídl někdo skutečné východisko? Myslím tím reálně řešení, které staví na reálných krocích, které povedou k reálnému výsledku. To, že se bude sestrám ročně přidávat plat po pětistovkách, nevyřeší situaci. Rozhodně ne okamžitě. Krácení vzdělávání sester již nebudu více komentovat.
Ještě bych rád upozornil na to, že nedostatek sester je problémem globálním. Některé státy jsou schopny zaplatit nemalé částky za přesun celých rodin ve snaze stabilizovat nedostatek personálu. A už se nejedná pouze o bohaté země Blízkého východu či ze západu. Absolventi si budou moci vybírat pracovní pozice po celém světě. Jak tomu chce náš stát konkurovat, když nemá zajištěné dostatečné lukrativní prostředí pro vlastní ČESKÉ zaměstnance ve zdravotnictví, natož pro cizince?
