Rock Point Horská výzva Krkonoše 2012 aneb Červíci jdou do kopců

Mlha až na zem, liják jak z konve, vítr ze Sibiře…. Těsně po startu, když ještě nepršelo, jsem myslela, že to špatně skončí. Během pár hodin se rozpršelo tak silně, že zatímco část závodníků vzdávala, já výskala radostí a nohy mi kmitaly samy. Miluju déšť. Závěr byl trochu unylý, zdlouhavý a jako nejpekelnější se jevil finální nekonečný sestup. Kilometr před cílem jsem plakala bolestí.   ..........

Sedím ve vaně jen ze třetiny naplněné horkou vodou. Náš kohoutek se bohužel po chvilce napouštění rozhodl, že další teplou vodu nevydá a začal chrlit ledovou, jak ledový dokáže být třeba déšť na Sněžce o srpnovém nevlídném časném ránu. Jakou dalo vůbec práci do té vany vlézt! Moje končetiny mi připomínají než pěkné dívčí nohy spíše podivně promačkané plastové zahradní konve na zalévání sazenic ve skleníku…jenže plastové konve samotné jejich vlastní existence nejspíš nebolí…

Nu, konec znáte, ale jak to všechno začalo.

Po loňském absolvování Beskydské sedmičky jsem se celý rok těšila na další, tedy letošní ročník. Bohužel, moje parťačka Zdenička se rozhodla prodloužit svůj pobyt na Novém Zélandě o půl roku (nezlákala ji k návratu domů ani přihláška na B7 2012, divné…) a já se začala smiřovat se svojí neúčastí na tomhle bohulibém závodě (náhradního šílence do páru se mi nalézt do ukončení registrace nepodařilo). Co naplat, kalendář extrémních závodů je bohatý, prst padl na Rock Point challenge. No jo, jenže koho s sebou? Změnila jsem svůj status na facebooku na „hledám odvážlivce, značka: rychle!“. Ozvalo se lidí celkem dost, bohužel povětšinou s informací typu „Tak s tebou rozhodně nikam neběžím, nejsem blázen!“. Pak se objevila jedna dobrá bludička Radka, která hlásala „Popřemýšlím o tom..:D“.

Bylo to jasné. Slovo dalo slovo a jak je dobrým zvykem, nad třetí sklenicí piva jsme si plácly. Radka měla trochu obavy, a tak jsem jí dala dobře míněnou radu, ať celý týden před závodem hodně jí a odpočívá a střádá tak energii Abych nebyla proti svému tvrzení, řídila jsem se tímto také, nikoli však pouze týden před závodem, nýbrž zhruba už půl roku. Můj trénink spočíval v porůznu poskládané mozaice fyzické námahy při pracích na novozélandských sadech, při trekování na tchajwanských horách a při vcelku pohodovém cyklotýdnu na Třeboňsku. K tomu přišlo letmé omezení alkoholu pět dní před závodem, které nenastalo ani tak kvůli vědomí, že alkohol mé fyzičce právě neprospívá, ale spíše kvůli poslednímu festivalu, po jehož absolvování se mi při pomyšlení na cokoli jiného, než vodu, dělalo nevolno v krajině břišní.

Nastal pátek jedenáctého, na jehož samém konci měl být odpískán start. Toho dne zrána jsem dostala geniální nápad jet si do Prahy koupit novou čelovku, neboť moje stará hrozila, že zanechá svého majitele, tedy mě, náhle ve štychu. A tak jsem se stala šťastným vlastníkem nové, úžasné svítilny s dalekosáhlým dosvitem. Jako bonus jsem přikoupila nové běžecké boty, které však se mnou na závod nejely, neb hned po dvou kilometrech klidné chůze mi vyrobily puchýře jak pětikoruny.

A nastal čas panikařit. Díky naprosto špatnému timemanagementu a ještě horší osobní logistice jsem ve čtyři odpoledne zjistila, že nemám šanci dostat se na poslední autobus jedoucí do Špindlu, a tedy na místo startu. Z dopravních prostředků vlastním jen jeden bicykl a dvě nohy, rodinný automobil byl toho času spolu s rodičovstvem na dovolené. Po několika neúspěšných telefonátech, při kterých jsem postupně odškrtávala jména na seznamu potenciálních zachránců s autem, volným časem a ochotou převézt mě těch 200 kilometrů, které mě do Špindlu dělilo, jsem se začala trochu potit. Na řadu přišel opět facebook a nový status: „Hledám ochotného řidiče!“ Ani jsem v úspěšnost tohoto počinu nedoufala a smiřovala se s tím, že štreku se pokusím stihnout urazit do jedenácté večerní stopem. Náhle se mi rozblikalo okénko zprávy se vzkazem od kamaráda, kterého jsem neviděla už snad více než rok, že mě tam hodí. Chtělo se mi plakat radostí. Chaoticky jsem dobalila saky paky a jelo se.

Po čtyřech hodinách jsem se vesele vítala s mojí budoucí spoluběžkyní Radkou na Špindlerově náměstí. Stihly jsme tak v pohodě registraci, postavit si stan, probudit u toho všechny sousedy, zalepit všechny neduhy na nohou a občerstvit se pivem, s trochou rozvahy nealkoholickým. Začala jsem být trochu nervózní.

Nastala půlnoc a s ní se protrhla startovní páska. Pak už šlo všechno jak po másle. V úvodní rovince jsme se rozběhly spolu s ostatními. Za chvíli se nám chumel před námi začal vzdalovat, my se zároveň vzdalovaly chumlu za námi a  ocitly jsme se tak ve stále se rozšiřujícím meziprostoru. Pochopila jsem, že jsme tedy nejpomalejší z rychlejších a nejrychlejší z pomalejších. V prvním kopečku nás pár lidí předběhlo, zejména díky našim technickým zastávkám na tkaničky, lepení, čurání… Ale pak jsme si vytvořily víceméně stabilní pozici, hlavně mezi ženami. Vlastě jsme již až do cíle žádnou ženskou dvojici nepotkaly.

Za chvíli padla mlha hustá jak kefír. Ač byla trasa výborně značená, některé odbočky jsme trefily snad jen náhodně díky reflexnímu oblečení dvojice těsně před námi. Z mrholení se stal na první občerstvovačce, kam jsme dorazily ve čtyři ráno, déšť dosti vehementní. Nasáklé sušenky se samy rozplývaly na jazyku, z původně výborných koláčků se stala žemlovka nepříliš propečená. Do müsli tyčinek v obalu se déšť nasávák nedostal a banány taky vyšly bez újmy. Nacpala jsem si do mokré kapsičky tyčinku s výmluvným názvem Go!, vypila kelímek studené šťávy a zas dále kupředu dále.

Chtělo se mi napsat, kterak nás východ slunka zastihl při výstupu na Sněžku, bohužel pár faktů v tomto sdělení by nesedělo. Nový den jednak nezačal východem slunce, nýbrž jen prosvětlením mlhy, a jednak jsme se v tu chvíli nesoukaly právě na Sněžku, nýbrž teprve na Luční. U Luční nám byla pekelná zima, zvolily jsme tedy její přístřešek u vchodu jako vhodný azyl ku technické zastávce na výměnu promočených svršků za ty mokré o něco méně. Batůžky toho ale ve svých útrobách na zahřátí příliš neskrývaly, tak jsme se brzy zas šinuly dál. Od Luční k Polské to bylo už coby kamenem. V tomhle úseku nás předběhla dvojice veselých kluků, které jsme začaly nazývat „Modrej a Zelenej“. Zelenej byl obalen do folie na přežití a já zalitovala, že ač alufolii v poslední době tahám už i na vycházky se psem, na závod jsem si ji přibalit úplně zapomněla. S těmito veselými týpky jsme se pak předbíhali a potkávali až na poslední občerstvovačku, a ještě i daleko za ní byli naší velkou motivací ku zrychlení tempa, neboť se pořád modrozeleně skvěli někde na dohled v dáli před námi. Ztratily jsme je až v závěrečném zdánlivě nekončícím klesání, kdy jsem zoufale chtěla popoběhnout, ale stejně zoufale to nešlo. Šlachy v nártech zlobící od poslední B7 se ozvaly s razancí sobě vlastní, k tomu začaly volat po odpočinku oba čtyřhlavé svaly stehenní. Zavzpomínala jsem na dvoje teleskopické hole válící se doma ve skříni, dále na francouzské hole a nakonec na pojízdný invalidní vozík. Vynadala jsem si za úžasný nápad se téhle bezva akce zúčastnit a se slzou na krajíčku jsem následovala vzdalující se Radku, která, dle mě, upalovala rychlostí téměř vražednou. Se slovy „nebuď ubulená“ a myšlenkou, že čím dříve to budu mít za sebou, tím lépe, jsem nasadila Radčino tempo a byla jí děsně vděčná, že se s tím nepáře. V hlavě mi pořád poletoval jeden z titulních obrázků ze stránek B7 2011, na kterém je trpící paní a nápis „překonej bolest“. Padesát metrů před cílem nás předběhli dva kluci, čímž jsme se v celkovém pořadí dostaly na pozici 39. V čase 12:10:58 jsme probíhaly cílovým obloukem a já byla šťastná, že jsme to zase přežily.