Nezastírám, že mě inspiroval článek Roberta Pocha "Proč je zdejší blogerská poezie tak slabá?".
S poezií se potkal každý. Od školkových říkanek až po mistrovská díla českých a světových autorů.
Mnoho lidí zná obkročný, sdružený, střídavý či přerývaný rým. Přestože neználkovské poskládání slov ještě neznamená báseň, slavný rým "slunce - žblunce" by se jistě dal použít v některé dětské říkance. A snad každý zkusil napsat své první lásce něco duchaplného
Nejsem básník, ani na to nemám ambice. To podotýkám předem. Přesto se mi občas básnit chce. Obvykle to začne nějakou "úžasnou" odrhovačkou typu:
nebo
Člověk pak ale začne trochu jinak přemýšlet. Jak by se TO dalo říct ve verších. Jak popsat děj nebo náladu?
Myslím si, že ať člověk píše povídku, fejeton, báseň nebo jen plácá na svém blogu, učí se. Učí se jak skládat slova, učí se komunikovat, učí se rodnou řeč. A zároveň obohacuje své čtenáře, které nutí přemýšlet. Lidé dnes nečtou. Tupě zírají na čím dál tím větší obrazovku ve svém obývacím pokoji a bohužel čím dál častěji i v ložnici, kuchyni, pracovně a dětském pokoji. Poslouchají uniformní jazyk, čím dál víc mrzačený moderátory a novináři bez základních znalostí jazyka. Proto mě těší každá snaha o psaní, snažící se vymanit z této uniformity. Že jsou to prvotní články, kterým se dá vytknout spousta neduhů? Ano. Ale bez nich to nejde. Nikdo si nesedne a nezačne psát jako Karel Čapek. Časem snad. Nesouhlasím proto s pojetím v perexu uvedeného článku. Neznamená to, že považuji veškerou zde uváděnou poezii za omračující a skvělou. Přesto je to poezie.
---
Pro někoho možná kýč. Pro mě tehdy způsob vyjádření konkrétního vjemu ve verších. Třeba to někoho osloví ;)
