Krysa, Pařez aneb "Pane Petřík, vy už raději neříkejte vůbec nic!"

"Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec." Jan Werich je po smrti už skoro třicet let, jeho citáty si ale můžeme vytesat do kamene.

---

Když je člověk hravej, můžete mu jen nadávat, stejně si to udělá po svým. Někdo hraje karty, někdo sází na koně, někdo hází svoje výplaty do bezrukýho bandity. Vidina rychle a bezpracně "vydělaných" peněz je o to reálnější, o co má člověk v sobě víc alkoholu a v běžném životě míň starostí.

Začíná to nevinně. Člověk zkusí stovku, jednou prohraje, jednou vyhraje dvě.

Pak přijde den, kdy za stovku vyhraje dva tisíce a svět mu leží u nohou. Do chvíle, než tam příště hodí hned na začátku dva tisíce. Realita skutečných výher je obecně známá, životní osudy postižených už méně.

---

Krysa je třída. Rozumí všemu, všechno zná, všude byl. Dostal psa. Nebyl to zrovna Velšteriér, ale vořech to taky nebyl. Taky žádný svatoušek.

Už si asi nikdo nevzpomene, jak se vlastně ten čokl jmenoval. Na co si ale vzpomene každý, byl výraz Krysy, když se při posledním soustu pokrmu z gaunera, co mu během dne zlikvidoval byt, dozvěděl, že "ten vořech" byl papírovej za bratru dvacetpět až třicet tisíc.

Krysa to nevzdal. Bojoval úporně a bojuje dodnes. Normální člověk by poté, co by přišel domů a oznámil manželce a dětem, že se stěhují do zahradní chatky, byl buď mrtvej (a manželka sadistický vrah), nebo na léčení. Ale on je prostě hravej...

---

To Pařez má psy rád. Jako znalec jezevčíků a bernardýnů bych si rasu netroufl odhadnout. Bob, Bodie, Bony tak nějak se, myslím, jmenuje. Choděj spolu na procházky do údolí, nic jim neschází. Teda nescházelo.

Bonyho zavřeli. Na samotku. Chudák ani nevěděl za co. Odešli s pánem na procházku a pán ho na ní zapomněl.

Pařez to zjistil až ráno. Řádně posílen se pokusil obrat banditu. A šlo mu to ze začátku docela dobře. Za vhozených pět tisíc a všeobecného hlaholu se probojoval na krásných sedmdesát pět tisíc. Báječná dovolená nejen pro psa. Pařez bojoval. Hlahol se změnil v ohlušující řev a Pařez svůj hráčský apetit ukojil. Těch pět tisíc, co do bandity hodil, ho asi docela mrzelo, ale na zaplacení ještě nějaké drobné měl. A Bony jen koukal. Pán se zvedl... a odešel. Bonyho sebrala městská.

Druhý den ráno dostal Pařez účet za Bonyho nocležné a Bony po něm na oplátku, trochu s podivem, vyjel. Nevděčník.

---

Když si přijdete prohlédnout byt, který máte vymalovat, a přivítají vás slovy: "Běžte si to prohlédnout a nelekněte se, na zemi leží malíř", trochu vám to vezme dech. Zapřemýšlíte, jestli máte rychle vycouvat a zachránit si holou... život... anebo zkousnout to, že majitel má zřejmě těžší den. Dokud ovšem nezajdete za roh a neuvidíte pana Petříka.

Zarostlý, špinavý a především úplně ožralý bezdomovec. Hraje si na malíře už týden a, budiž mu ke cti, stihnul už vymalovat záchod a půlku kuchyně. Ze svého bandity vytáhl "litr", ubytování zadarmo a těch pár korun, co dal za váleček a kýbl barvy v Baumaxu, za ten pokus stálo.

Prohlédli jsme si byt, změřili, dohodli podmínky.

"Můžu k tomu taky něco říct?" ozvalo se za námi. "Pane Petřík, vy už raději neříkejte vůbec nic!". Neřekl. Napil se zvětralého gambáče a znova se uložil.