Králík je kámoš, ne jídlo!

Když se vaše žena zblázní, poznáte to obvykle velmi pozdě na to, aby se s tím dalo něco dělat. První náznak, že něco není v pořádku, nesmíte přehlédnout. Obvykle se jedná o přílišnou péči nebo naopak absolutní přezírání ve chvílích, kdy by to mělo být naopak. A pokud to přehlédnete, je pozdě. Naše "pozdě" se jmenuje Miki.

Miki je zakrslý beránčí králík. Chlupatý, hnědošedý, asi měsíc starý. Na pekáč prý nikdy nedoroste a přece bych ho nechtěl sežrat! No nevím. Já jsem už králíka jedl.

Přinesla ho bez varování v pátek dopoledne v senem vystlané papírové krabici. Na mou otázku, co to je, odpověděla: "Králík". Že prý jich bylo sedm, a že tenhle byl nejhezčí. A ať prý jdu do sklepa, kde jsou klece po křečcích, a přinesu pítko. Šílenci se neodporuje.

Naše první domácí zvířectvo byly rybičky. Asi osmdesáti litrové akvárko bylo vzorným příkladem toho, jak i v těch nejnemožnějších podmínkách dokáže příroda zázraky. Kdo nepřežil, byly rybičky. No, nepřežily. Prostě postupně zmizely. Přičítali jsme to velké kolonii šneků, kteří spásli cokoliv, co se v akvárku postupně objevilo. Až později jsme zjistili, že pravděpodobně dobrovolně spáchaly sebevraždu, než aby obývaly naši pohostinnou bažinu. Sušenky zpoza akvárka skončily v záchodě.

Želvák se jmenoval Hugo. Dostal se k nám jako šestiletý, na želvu vlastně ještě dítě. Celý den běhal po bytě a kromě salátu a okurky lovil nohy. Vřískot postiženého byl vždycky známkou úspěšného dne.
Hugo byl čundrák. Spával venku na trávě pod širákem třeba tři noci po sobě, než jsme ho našli.
Jednoho dne v létě se zazimoval a odmítl se odzimovat. Asi si spletl roční období.

Po Hugovi bylo rozhodnuto, že alergie na chlupy se musej zkusit porazit a koupil se křeček. Žofie. Podle toho, co jsem pochopil o původu rasy, to měl být křeček zlatý. Ve skutečnosti to byl džungarák šmrncnutý křečkem zlatým a skoro bych řekl, že ti osmáci, co bydleli u chovatele v sousední kleci, věděli taky svoje.
Žofie byl křeček čistotný. Co nepotřeboval, to vyhodil z klece ven. Zbytky jídel, podestýlku, bobky. Budíval se kolem páté hodiny odpoledne a o půlnoci měl klec úplně prázdnou. Po dvou letech skončil v krabičce na zahradě u meruňky, odkud se mezitím přinesl domů krunýř po Hugovi.

Čistota rasy zlatého křečka byla dodržena u Žolíka. Křeček sice zlatý, ale psychicky velmi nevyrovnaný. Jeho hlavním životním posláním bylo nacpat si do kapes veškeré jídlo, co v kleci našel a zahrabat ho v domečku. Pak domeček oběhnout, nadzvednout, vyhrabat jídlo ven, nacpat do kapes a odnést zpátky.
Před Vánocemi skončil v krabičce pod borovicí a já jsem se těšil na tiché noci, kdy nikdo netříská s dřevěným domečkem o podlahu klece.

Po poledni přišly ze školy děti a od té chvíle jsem nikoho z nich neviděl. Zalezly si s ženou i s králíkem do pokoje a byl od nich klid. Až do okamžiku výběru jména. Pohlaví samozřejmě neznámé.
Kimi. Miki. Leny. Jména jak pro transvestitu. Můj návrh, říkat mu Ozzy, byl zamítnut. Přibylo jméno Olívie/Oliver, takže Oli (nevím, co se jim v tu chvíli nelíbilo na Ozzy), a potom Kirk Hammett a Fru-fru.

Králíka z klobouku tahali dvakrát. Ne, nejmenuje se Bob a Bobek, ale po prvním losování se pohádaly a muselo se začít znova. Nakonec se jmenuje Miki.

A tak jsme v noci zase dva. Já datel a králík. Zatím se seznamujeme. Před chvílí dostal mrkev a koukal na mě jako kámoš. Tak mu říkám soukromě Syslus. Pro jistotu.