Celková situace na politické scéně je něco, co člověk jen stěží chápe. A do toho splacené miliony pana Fišera. Nechci rozebírat, proč a kdo mu je poslal, ale ono je to celé nějaké „divné“. Ty rádoby výkřiky, že vyzval sponzory, aby doložili původ peněz, nebo je vrátí, jsou směšné.
Představte si, že dlužíte někomu peníze. V dnešní době je to zcela běžné. Úvěr, leasing, hypotéka nebo prostě půjčka na něco, co člověk chce a nemá své peníze. A tak si půjčí. Ale kdo měl někdy třeba hypotéku, ten ví, že pokud jednou nesplatí, už je zle. Tak makáte, abyste mohli své dluhy splácet. Systém našich rodičů, že si na vše má člověk vydělat a pak si to koupit, už neplatí. Na půjče není nic zlého, ale musíte jí splatit. A pan Fišer, který si půjčil na prezidentskou kampaň, své dluhy nesplácel. Nebo jinak, splácel, ale velmi pomalu. I to je pochopitelné, bylo to dost peněz. Ale najednou přijde nabídka na ministerský post a peníze jsou „zázračně“ během pár dnů splaceny. Od „přátel“. A tak, mimo jasné otázky, proč mu najednou někdo zaplatí milionové dluhy, dojde i na pořekadlo – všichni jsme si rovni, jen někteří jsou si rovnější. Možná, až vám banka pošle složenku na splátku půjčky nebo hypotéky, zkuste zavolat kamarádům a poprosit je o zaplacení té půjčky nebo hypotéky. Uvidíte, co vám řeknou.
Co má tedy „obyčejný“ člověk dělat? Jak se pak v téhle zemi cítí? Jako někdo, kdo má držet pusu, makat a platit své dluhy. A pokud by se nedej bože stalo, že to prostě neúmyslně nezvládá, má smůlu. Půjčky a dluhy se platit musí, ale „někdo“ má to štěstí a stane zázrak, že těsně před usednutím do ministerského křesla, se objeví lidé, kteří mu chtějí pomoct. Jen je otázkou proč? Pokud tedy potřebujete zaplatit hypotéku, staňte se ministrem. Pak to máte za pár dnů vyřešené.
