EU je byrokratické monstrum a ČR může být druhé Řecko, žijeme na dluh!

Situace v Řecku se navzdory referendu nijak nevyjasnila. Není jasné, zda se kohoutek euro-půjček skutečně utáhne, není jasné, zda Řecko setrvá v eurozóně, není jasné, jaký scénář bude následovat a co to pro Řecko bude znamenat.

Co je ale jasné, že Řecko bylo do této dluhové pasti chyceno tak silně, že ho čeká pouze totální kolaps. Zbývá jen otázka, kdy to bude, kolik času si ještě Řecko na dluh koupí, nicméně je to zcela nevyhnutelné.

Příčiny toho všeho všichni známe, nicméně názory na to, čí je to vina, jsou velmi mlhavé a obecně se všichni spokojí s faktem, že „to oni, Řekové“. Ať už se k tomu vyjadřují ekonomové, politici nebo lidé, nejčastěji padají teze, že dluhy se mají platit (což je naprosto neoddiskutovatelná pravda), že Řekové „si chrochtali“ za cizí, nebo že jsou to líní povaleči a teď přijde vystřízlivění atd.

Ne, za tento stav nemůžou „Řekové“, za tento stav mohou výhradně řečtí politici, kteří se ochotně stali součástí experimentu socialistického centrálního plánování a vládnutí zvaného Evropská unie. Platit tuto ekonomickou zkázu však budou dlouhá léta obyčejní lidé, kteří na klíčová rozhodování směřování Řecka v posledních 25-ti letech měli pramalý vliv. Možná si na tomto místě říkáte, že si za to mohou sami, že neměli volit takové politické reprezentace, které je do EU přivedly a které toto dluhové šílenství dopustily. To je pravda pouze z části.

Možná opravdu neměli do EU a hlavně eurozóny vstoupit. Ale zametejme nejdříve před vlastním prahem. Kolik z nás, obyčejných lidí - voličů v roce 2004 (vstup ČR do EU) vědělo, nebo tušilo, že EU nebude v dalších 10-ti letech hlavně o volném obchodu, o dobrovolné ekonomické spolupráci a o svobodném pohybu osob a pracovní síly, ale stane se z ní byrokratické monstrum, které bude postupně odebírat svobodu a suverenitu členským státům? Jak mohli něco takového Řekové tušit v r. 1981? A můžeme snad o našem vstupu do eurozóny rozhodovat my? Ne. To už za nás udělali politici dříve, teď už o tom bude rozhodovat pouze Evropská komise. Máte pocit, každý z vás, kdo hodil do urny někdy nějaký hlasovací lístek, že si za to může výhradně sám? Podle všeho ano.

A co se týče voleb v Řecku, ani to není tak černobílé a pro vysvětlení nemusíme chodit vůbec daleko, stačí opět zůstat doma. Česká republika se totiž chová naprosto stejně, jako Řecko. Jen se to odehrává v poněkud menších číslech a křivka zadlužování není tak strmá. Jinak je vše úplně stejné.

Před pár dny, před začátkem jednání o státním rozpočtu pro rok 2016, ohlásil ministr financí Babiš, že počítá se schodkem cca 70 mld. Kč. Ono to ve skutečnosti bude pravděpodobně výrazně víc, podobně jako letos, kdy už k polovině roku měla vláda „sekeru“ více než 20 mld. Kč oproti předpokladům. Úroková obsluha státního dluhu v r. 2014 činila 55,7 mld. Kč. Čili si neustále půjčujeme víc, než kolik platíme jen na úrocích, jinými slovy, i bez obsluhy státního dluhu bychom nedokázali mít vyrovnaný rozpočet. Toto je stejný finanční princip, který ekonomicky rozdrtil Řecko. Děláme totéž, jen ne tak rychle, ale je to totéž.

Co je ovšem horší, že státní dluh trvale navyšujeme od roku 1997, tedy nějakých 18 let. Za těchto 18 let se u vlády vystřídala celá plejáda zprava doleva a zase zpět a 2x dokola. Bez ohledu na to, kdo byl u vlády, zadlužování rostlo prakticky pořád stejně. Mohli jsme si za to tedy my, čeští voliči sami, že jsme volili toho, kdo to způsobil, stejně jako Řekové? Mohli jsme to vůbec nějak ovlivnit? Můžeme to nějak ovlivnit nyní? Co je však nade vše jasné, jednou to všechno zaplatíme my, stejně jako ti „nezodpovědní rozhazovační Řekové“.

Proto jedna z ekonomických priorit ČR by měl být co nejrychlejší návrat k vyrovnanému rozpočtu a postupném snižování dluhu. Žádný jednotlivec, žádná domácnost, žádná firma (asi stát opravdu nelze řídit jako firmu), nemůže fungovat 18 let v kuse na dluh! Nemají totiž stejnou možnost, jako stát, který cokoliv rozhází, sebere svým občanům. Bez ptaní, bez pardonu. S tím nelze otálet, protože každý rok se takovým schodkem navíc, bude mít čím dál drastičtější řešení a to až do bodu zlomu, kdy už cesty zpět nebude vůbec, jako právě v Řecku. A možná pak ostatní nad námi mávnou rukou: „No co, můžou si za to sami…“