Nedávno proběhl v Poslanecké sněmovně seminář o „Násilí na dětech“, kde byla představena pracovní skupina, jejíž vznik jsem inicioval a stal se i jejím členem. Proto jsem se v rámci hledání efektivního řešení, o kterém bychom mohli dále diskutovat, rozhodl podívat na to, jak tento závažný problém vyřešily okolní státy. Zarazil jsem se však u Velké Británie. Její sociální systém na ochranu dětí se totiž velmi hrubě dotýká mnoha českých a slovenských rodin, kteří tam žijí. Britským úředníkům totiž stačí jen sebemenší podezření, že rodina dítě týrá anebo se o něj nestará a dítě může skončit v adopci. Rodiče přitom mají jen velmi omezené možnosti, jak podezření úřadů vyvrátit. Sociální služba má totiž v tamním systému vždycky pravdu.
Podle aktuálních údajů statistik Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí bylo od roku 2010 na britském území odebráno 128 českých dětí. Asi třicet dětí bylo rodičům odebráno letos. Pět dětí poslaly britské úřady do adopce a 45 skončilo v pěstounské péči. České soudy zatím řešily šest takovýchto případů. O dalších 43 řízeních ještě britští úředníci nerozhodli. Zpět do Čech se vrátilo zatím jen 14 dětí.
Mezi největší kritiky sociálního systému Velké Británie patří britský poslanec John Hemming, který ale tvrdí, že tato pravidla jsou nastavena pro všechny děti bez rozdílu, ne jenom pro ty české a slovenské. Zároveň dodal, že soudy rozhodují tak, jak by rozumný člověk nerozhodl, a to v režimu přísného utajení. Pokud si rodiče na výsledek řízení stěžují, jsou tajně zavíráni do vězení. Podle Hemmingova názoru je tento postup správný jen v tom případě, že se biologická rodina o dítě není schopna postarat anebo ho skutečně týrá. Problém je však v jednoznačných důkazech. Policie ani nemusí nic prokázat, stačí pouhé podezření a dítě může skončit v adopci.
Christopher Booker je novinář The Sunday Telegraph. Podle jeho názoru sociální pracovníci nashromáždí důkazy proti rodičům, které ale nemusí být ani průkazné. Před soudem pak vypovídají experti, kteří jsou najatí za velké peníze proto, aby mluvili o rodině, ve které nikdy nebyli. Mnohdy také zpracovávají posudky na oba rodiče, aniž by se s nimi kdy setkali. Pracují jen s informacemi, které jim předají sociální pracovníci.
Velmi známým a emotivním případem, který dokonale mapuje zkušenost s britským sociálním případem, jsou slovenští bratři Boorovi. Matka chlapců žila i s rodinou v Anglii. Jako zdravotnice a sociální pracovnice se starala o mentálně postižené. V roce 2010 se jejímu tehdy dvouletému synovi Martinovi objevil zánět na přirození. Matka proto vyhledala lékařskou pomoc. Lékař měl však podezření na sexuální zneužívání. Chlapec byl hospitalizován v nemocnici i s matkou, které se zeptali, zda nemá ještě další dítě. Řekla, že má ještě mladšího desetiměsíčního syna doma. Lékaři jí nabídli, že jí někdo může mladšího syna přinést, aby byla s oběma dětmi a mohla si s nimi hrát. Druhý den jí byli obě odebrány. Policie nikdy žádné zneužívání dvou malých bratrů neprokázala, ale přesto se domů k biologické matce nevrátili. Britské úřady prý vytvářely takové podmínky, aby měly vždy pravdu. Matce dětí dokonce i vyhrožovaly, že pokud bude o případu informovat média, nebo ambasádu, může být odsouzena k trestu odnětí svobody na tři roky. V momentě, kdy se matka dozvěděla, že děti mají jít do adopce s novým příjmením Fay, rozhodla se riskovat a informovala média. Na Slovensku zvedl tento případ ohromnou vlnu nevole. Slovensko proto zažádalo o přesunutí případu do své země. Díky pomoci úspěšného českého emigranta, který zaplatil přes dva miliony korun za nejlepšího právníka, aby soudní spor vyhrál, jsou dnes chlapci i s matkou doma na Slovensku.
Dalším šíleným příkladem problematického britského sociálního systému je ten, ve kterém byl malý chlapec odebrán své matce kvůli modřině na zádech, která se nezdála učitelům ze školy, a to okamžitě po skončení výuky. Podezření z týrání padlo na rodiče. Matka byla však těhotná, a tak utekla na Slovensko, aby jí úřady nevzali i druhé dítě. Díky opětovné intervenci Slovenska dopadl případ dobře. Syn se vrátil z Anglie domů a týrání nebylo soudem prokázáno.
Posledním šokujícím případem, který zmíním, je ten o malé holčičce, která byla odebrána matce z Čech. Učitelkám ve školce se tentokrát nezdálo, že si malá holčička hraje s panenkami a nutí je se políbit. Rodinu proto začala monitorovat sociální služba. Mezi matkou a babičkou holčičky však proběhla hádka, při které musela dokonce zasahovat policie. Proto úřady dítě umístily do náhradní péče. Nakonec se holčička vrátila zpět k rodině, ale vzhledem k tomu, že její členové žijí nadále v Británii, nechce matka sdělovat žádné bližší informace.
Na začátku roku 2014 vydal předseda rodinné sekce Nejvyššího soudu Anglie a Walesu nařízení, která by měla umožnit větší otevřenost těchto soudních procesů. Co by to mělo v praxi znamenat? Konec rozhodování o dětech bez rodičů. Jsem proto, abychom v ČR zavedli větší tresty za týrání dětí a udělali maximum možných legislativních kroků k jeho vytlačení za okraj společnosti. Z mého pohledu však v Británii již několikrát došlo k tomu, že dítě bylo týráno přímo úřady, které ho mají chránit. Kvůli neprůkazným důkazům je dítě okamžitě odebráno rodičům a ti se nemají ani šanci bránit. Pro dítě to znamená jediné, ohromný stres a možné psychické následky do dalších let. Situaci okolo českých dětí ve Velké Británii si tak nadále žádá naši plnou pozornost.
