Paroubek parazituje i na smrti Kaplického…

Touha po získání politické moci je u Jiřího Paroubka takřka bezmezná. Jediným cílem všeho jeho jednání je vítězství v parlamentních volbách a následné převzetí moci. Získání podílu na moci je legitimním cílem předsedy nejsilnější opoziční strany, nic proti tomu. Pokud se však chce Jiří Paroubek řadit k slušným lidem, neměl by k tomuto cíli používat doslova všech prostředků. Jak nám ukázala jeho nedávná vyjádření k smrti architekta Jana Kaplického, má Jiří Paroubek v tomto směru výrazné mezery. Tváří v tvář menšímu mediálnímu zájmu o svou osobu totiž Jiří Paroubek využil smrti Jana Kaplického k tomu, aby napadl ODS…

Současná politická situace musí být pro předsedu ČSSD doslova útrpná -  jeho největší oponent Mirek Topolánek řídí Radu EU, takřka denně se setkává a diskutuje s nejvyššími představiteli evropských států, zatímco on pouze paběrkuje. Za účelem získání pozornosti je proto schopen udělat doslova vše – třeba využít i smrti.

Paroubkem včera  pronesená slova „o netolerantní a ke svobodě umělecké tvorby zcela necitlivé politice ODS“, kterými se nepřímo pokusil obvinit představitele ODS z viny na Kaplického smrti, jsou za hranicí veškerého vkusu.  Pan Paroubek by si měl uvědomit, že i přes tragické okolnosti své smrti, Jan Kaplický není, a nikdy nebyl, novodobým Karlem Čapkem a členové ODS nejsou žádnými štvavými aktivisty z II. republiky. Zneužívat proto architektovu smrt k politickému útoku na své konkurenty je sprostým parazitováním …

Paroubek se v souvislosti s Kaplického smrtí pokusil nadbíhat  především mladým lidem a tzv. „ pražské umělecké kavárně“. Je si moc dobře vědom toho, kde ho ještě tlačí bota. Po famózní výhře ČSSD v krajských a senátních volbách 2008, již mu zbývá dobýt poslední modrou baštu – Prahu, a získat většinu v poslední voličské skupině, kde se to ČSSD zatím nepodařilo – u mladé generace. Již v uplynulém roce bylo zřejmé, že Jiří Paroubek se rozhodl zaměřit i na tyto segmenty společnosti. Jeho vyjádření podporující rebelující pražské divadelníky bojujícím proti grantové politice pražského magistrátu, či prázdné gesto, jímž z Kaplického udělal svého poradce pro kulturu, tomu stoprocentně nasvědčovala. Paroubek si tak z Kaplického udělal pouze další prostředek k získání určité voličské skupiny.

Stejně tak se o podobné pokusil před parlamentními volbami 2006, kdy využil Václava Havla.  Jan Kaplickým,zřejmě v zoufalosti nad tím, že se mu nedařilo nalézt podporu pro stavbu Národní knihovny, hledal podporu i u šéfa ČSSD. Jiří Paroubek nezaváhal, s Kaplickým se setkal, jmenoval ho svým poradcem a navíc mu přislíbil, že pokud se stane premiérem, Národní knihovnu v Praze nechá postavit. Jen mu zřejmě ve svém náhlém zápalu pro kulturu zapomněl říci, že do toho má co mluvit i Magistrát hl. města Prahy, kde i po možném vítězství ČSSD v nadcházejících parlamentních volbách, budou u moci lidé, kteří Kaplického návrh přestali podporovat.

Jiří Paroubek se tak soustavně snaží vestylizovat do další role – po ochránci chudých, nemocných, pracujících, učitelů, horníků, sklářů aj., se teď snaží veřejnosti namluvit, že má zájem o nonkonformní a menšinovou kulturu a podporuje ji ze všech sil. Z jeho strany však znovu nejde i nic jiného, než o kalkul a uvědomit by si to měli všichni ti, kteří klamu jeho slov a gest uvěří. Kulturní prostředí Jiřího Paroubka totiž nemá s Kaplickým a spol společného zhola nic…