Ne základnám? Děkuji nechci

V pondělí jsem se na Václavském náměstí zúčastnil protestní manifestace pořádanou občanskou iniciativou Ne základnám proti umístění amerického radaru v ČR . Již na podzim jsem měl tu čest vidět v pražské knihovně jakýsi mírový kongres, pořádaný stejným uskupením. Už tehdy jsem si sám pro sebe říkal, že nejlepší vládní kampaní k radaru by bylo, kdyby některá z našich televizí odvysílala přímý přenos z nějaké podobné akce. Někam se mi časem ztratily poznámky z té obskurní akce, v paměti mi zůstalo jen několik málo dojmů, které by se daly charakterizovat slovy: zastydlé levičáctví, nepoučení se z minulosti, osobní frustrace, antiamerikanismus a nenávist ke kapitalismu. Nic se od té doby nezměnilo.

Ani pondělní demonstrace mě nezklamala. Vzhledem k tomu, že mluvčí Ne základnám se na každém kroku ohánějí průzkumy veřejného mínění, podle nichž umístění radaru v ČR odmítá cca 70% občanů ČR, očekával bych, že účast na takovéto demonstraci půjde do tisíců, ne-li stovek tisíců protestujících. Místo toho včera v 17.00 na Václaváku „pod Koněm" postávalo cca 500-700 občanů. Zajímavé bylo sociální složení demonstrantů, které se laicky dá z mého pohledu roztřídit do čtyř společenských skupin, které byly všechny takřka rovnoměrně zastoupeny.

Tu první jsem si sám pro sebe označil za „protestní pubescentní mládež". Byla většinově v černém, měla v mnoha případech prapodivné účesy a všechno takříkajíc „na háku". Mezi touto skupinou byly nejpopulárnější samolepky zMR.d BUSH. Mládež která zkrátka protestuje z principu mládí. Ne proto, že by je nějak výrazně trápilo umístění radarové základny, ale proto, že protestovat je „cool" a taky vlastně „krapet nebezpečný", takže v úterý byli účastníci „demošky" o velké přestávce před spolužáky nejvíce „in".  

Druhou skupinou byli mladí zapálení revolucionáři a jejich obdivovatelky, kteří se po vzoru Kropotkina či Trockého domnívají, že revolucí spasí svět a každý boj vůči největšímu nenáviděnému prototypu úspěšného kapitalismu - USA, se hodí...Pro tuto skupinu bylo typické, že si během demonstrace listovali zde prodávaným časopisem, který zřejmě vydává Socialistická solidarita a na jehož první straně se skvěla fotografie čínského masového vraha Mao Ce-tunga.... Při pohledu na ně jsem si vzpomněl na jednoho svého spolubydlícího z kolejí, který mě fascinoval tím, že v době studií, spolu se svými stejně založenými spolubojovníky, založili Revoluční dělnickou skupinu. Když jsem se ho ptal kolik má tato skupina členů, odpověděl mi že sedm a když jsem vyzvídal kolik z nich je dělníků, dostalo se mi odpovědi, že jeden...Dosud však o i tom jednom členovi dělnického původu pochybuji. Tato „revoltující mládež" většinově pochází ze společensko-humanitních oborů, nejlépe z Filozofické fakulty a dokáže hodiny diskutovat o tom, jak to vlastně ten Marx s tím kapitálem myslel...Myslím, že bych je mohl uchránit jejich pozdějším frustracím, a proto jim doporučuji, aby si přečetli knihu Sebastiana Vassalliho „Archeologie přítomnosti" (http://www.paseka.cz/80-7185-810-2.html) a možná tak předejdou svým možným budoucím zklamáním z neuskutečnění  svých ideálů a představ o dokonalé společnosti. Skvělé čtení.

Další skupinu na demonstraci zastoupené jsem si soukromě označil za „poražené devadesátými léty" a „mladší generaci komunistů - rok narození cca 1950-1960".  Z části je tato skupina tvořena poraženými z devadesátých let, které různorodé shody okolností, popř. vlastních selhání a náhod, dohnaly během devadesátých let do náruče ČSSD, či ještě hůře ke KSČM a tzv. „mladší generaci komunistů, která své volební chování a ideový pohled na svět převzala od svých komunistických rodičů.

Poslední zastoupenou skupinou byli komunisté z řad důchodců. Ti se vůbec nezměnili - téměř dvacet let demokratického vývoje na nich nenechalo ani stopu. Když mluvčí Ne základnám Jan Májíček uváděl na pódium Petra Uhla a představil ho jako „člena" (sic) Charty 77, syčeli v davu za mnou „člena nacistické organizace Charta", když si Luboš Zaorálek na pódium slovně vyřizoval účty s Alexandrem Vondrou, křičeli, že Vondra je agent CIA a nakonec největší ovace sklidila „jejich" poslankyně Kateřina Konečná, která posílala  směrem k vládě a médiím jednoznačný vzkaz - „my nezapomínáme a až se to otočí tak uvidíte".

K mluvčím na demonstraci není nic moc co dodávat - revoluční socialista vychvalující Hizballáh Jan Májíček, neúspěšný šéf Humanistické strany Jan Tamáš, který si pro svůj politický reparát vybral otázku radaru, „bodrý správňák" „Honza" (tak mu říká Jan Májíček) Neoral - starosta Trokavce, Luboš Zaorálek, člen strany, která jednání s USA o radaru zahájila a jejíž předseda zpočátku proti výstavbě radaru nic neměl, pouze však do té doby, než si přečetl jakýsi průzkum....snad nejmladší žijící komunistka Kateřina Konečná, která má slovník jak z padesátých let,  dva „fundis" z Republikové rady Strany zelených, jejichž zmatená řeč vyvolala snad jediný spontánní pokřik „Bursík, ven!" Chyběl již jen Zdeněk Troška a Věra Chytilová....

Po zhlédnutí tohoto včerejšího představení pro mě zůstává nezodpovězenou otázkou, kdo jsou lidé, kteří podle průzkumů veřejného mínění odmítají výstavbu radaru... Na demonstrace nechodí, petici Ne základnám za více než rok své existence údajně podepsalo pouze necelých 100000 lidí, což nedosahuje ani 1% obyvatel České republiky, v čele „hnutí odporu" stojí extremističtí radikálové, které spojuje jediné - „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem"...a které žádný rozumně uvažující volič nemůže volit, stranám, které se populisticky staví proti výstavbě radaru - ČSSD a KSČM nijak výrazně preference nestoupají, Straně zelených, která je s podporou radaru na vážkách neklesají....atd.  Nevím kdo jsou, jen mě mrzí, že podléhají populistickým frázím a mediálním zkratkám  a nesází v tak důležité otázce na svůj vlastní rozum.

PS: V podnělí zveřejnila společnost SCaC dubnový průzkum veřejného mínění, z jehož výsledků vyplývá, že skupina podporovatelů radaru se poprvé vyšplhala až takřka ke 40%...Po mém zážitku s NE základnám se tomu vůbec nedivím...