Vysoko do nebe, hluboko do sebe

Za devíti horami a devíti řekami hora stojí. Mocná. Nafrněná královna Evropy. Korunu má nasazenou na bílém kulichu ve výšce 4809m z honosného ledovce uštrikovanou. Mont Blanc jí říkají. Služebnictva má nepočítaně. 

Oddaně ji mraky slouží, vítr, sníh, déšť. Pověst o ní ji předchází. Mnoho smrtelníků očarovala, aby se koruny její dotknouti toužili. Snadnou cestu na úpatí jim sluncem ozářila, aby blíže koruně své je ponížila anebo je zahubila. V místech, kde cesty zpátky není. Mnoho cest ke koruně její vede, každá však na dny se počítá a nelehká jest . Svůj hřeben do italské cesty pohodila a sluhům poručila, aby kobercem ledu a sněhu pokryt byl. Švadlenám zakázala díry ve svém ledovcovém plášti pozašívat. Tu z manýru kousek toho pláště za děsivého hluku utrhla. Tu se s chutí, koketa jedna, zahihňala a pár kamínků tak do francouzské nejlidnatější cesty upustila.  

I mne očarovala. Skláním hlavu před tou vrchností poníženě. Rosnička oznamuje, že nastává období, kdy královna přijímá návštěvy. Nyní je třeba rozhodnutí učiniti. Jako ve snách plním svůj raneček na čtyři dny. Více buchet. Kdyby se Ona náhle rozhněvala, budeme muset déle na ní hlavu složit. A kdybych kouzelného dědu potkala, ať je čím ho podělit.

Henry ještě hnípe. Co by taky člověk čekal od medvěda. Tak to ne, příteli můj věrný, zvedej svůj chlupatý zadek. Jdeme do světa. Postrádá emoce i přes jeho španělský původ. Čumí stejně, i když si nahazuju ten dvacetikilový domov na záda. Ponesu si ho na hrbě tři dny, když to dobře půjde. Látková chaloupka s ložnicí a vybavenou kuchyní, lustr na čelo, motyku na okopávání ledovcové zahrádky. Koupelnu netáhnu, snad mě královna přijme smrdutou. Omlouvám se italské modní policii, můj outfit barevně neladí. Ale železné botičky s hroty a helmička svítí novotou. Záchod taky neberu, mapa ukazuje mnoho úseků, kde bude příležitost se podělat.

Italský kemp v údolí Val Veny nás ráno vyplivnul. Sedm krkavců a dvě křehké víly, které si nervózně čistí zuby slivovicí. Chtěla jsem zásadní radu. ,,Musíš se hlavně držet rukama!'' Taková rada zlatem budiž vyvážena, to jsem opravdu nevěděla, grr.

První zkouška. Hospoda. Asfalt nám ještě tál pod nohama, když jsme ztralili první dva chlapy. Pivo je okouzlilo.  A cesta, kterou nebylo možné najít. Dvě hodiny v čoudu. Necelé dva výškové kilometry na první chatu. Do setmění tam prostě být musíme. Křovinami se prodíráme jako za Šípkovou Růžou, až se konečně ta pravá cesta ukáže. Moréna. Pozvolně stoupáme místy, kde se kdysi válel ledovec. Pohodička. Ale zazvonil zvonec a pohodičce byl konec. Jak mapa ukázala, tak se stalo. Stěna. Železa. Výměna pohledů s Bárou. Beze slov. Tajně hledám kouzelného dědu. Dám tisíc buchet, aby mě dostal nahoru. První přitáhnutí je prověrkou hmotnosti skotu. Je to peklo. Podruhé se přitáhnu a hledajíc cestu nad sebou, vykoukne na mě hlava rohatá. Bodejť, čert?! Kamzík, ty blázne! Se ti to skáče, když netáhneš tu krávu na zádech. Po dalších metrech bych ji nejradši podojila. Těžká a velká tak, že jsem se s ní zadrhla v komíně. Chcípnu tady potupně jako špunt. Bára ho vytlačila. Vyletěla jsem z komína jak ten čert a ocitla se zdánlivě v bezpečí sněžné plochy. Mačky? Sklouzneme se jen jednou a naposled. Sestupující Frantíci nám předkládají výčet nezvěstných. Hraju hluchou. Tohle teď fakt slyšet nechci. Přeběhnu to a bude. Navíc jsem líná shodit krávu a hledat mačky v jejích vnitřnostech. Musím hodně zaklonit hlavu, abych dohlídla na vrchol další stěny. Všechno, co teď mám, jsou unavený ruce. A ruce obra, který mi pomohl s posledním kouskem. Asi slyšel, jak jsem sprostě tu horu zaklínala. Víla, vole, ne?! Dnešní úkol splněn. Chata Gonella 3071m. Volná. Vyspíme se v posteli,jupí!Všechno další až zítra. Civím na svoje klepající se ruce s mozoly jako bych zryla celou zahradu. Po třech nudlích mám pocit, že jsem snědla mámu, tátu, pasáčka a koně s povozem. Nejde to. Nemůžu. Nažrala jsem se adrenalinu. 

Spát taky nelze. Za zavřenýma očima se mi promítá zítřejší premiéra. Jestli to bude pohádka, drama nebo horor nikdo neví. Henry změnil výraz. Lezou mu oči z důlku, jak ho můj strach škrtí. Mlaskám na Radima, aby nechrápal nebo spadne lavina. Když konečně zaberu, někdo zařve: ,,Monte Bianco!" Italský horský vůdce svolává k výstupu. Jedna hodina v noci. Mám pocit jako před popravou. Ještě mám tři hodiny života, my jdeme až ve čtyři.

Ranní ticho je opravdu mrtvolné. Tma jako v hrobě. Cinkání maček a karabin připomíná umíráček. Normální člověk se v létě griluje na pláži v Chorvatsku, zatímco já mám ve čtyři ráno mačky ponořené ve sněhu. V uších mi zní slova mé kolegyně: ,,To jako jdete třeba den nahoru a pak zase den dolů. To má byt jako super? Jsi blázen?" Jsem. Chci si vylézt pro ten nenahraditelný pocit. Jeden z nejkrásnějších pocitu je sáhnout si na dno a pak stanout na vrcholu. Dělíme se do skupin. Naše lanospojuječtyři lidi. A jednoho medvěda.Taková mateřská školanaexponovanéprocházce. Zima jak v ruským filmu, oblékla bych si s chutíi stan. Jistota je, že ten traverz v ledovci mě zahřeje.

Jen jsme srovnali krok, láhev vody nám předvádí, jak snadné je sklouznout do trhliny. Dobrý začátek. Voda bude chybět. Svítíme čelovkami za lahví do trhliny, jako když zastavíte film v nejlepším. Asi se čeká, který blbec pro ni sleze. Jednohlasně ji pohřbíváme. Po dvou hodinách na nakloněné rovině nám svítání potvrzuje, ze rosnička nekecala. Z mraků vystupují čerstvým sluncem ozářené štíty. Stojíme. Čumíme. Pohled jen pro Bohy. Když jsme stanuli před obnaženou skálou, napadlo mě, ze mi to božské panorama bylo sesláno shůry jako poslední, co na tomto světe uvidím. Teď hned chci mít létající koberec. Mačky na skále vztekle skřípou. Rvu to vším, čím mě příroda obdařila. ,,Lezeš jak prase, platíš mi pivo!" Radim. Díval ses poslední čtyři hodiny dolů? Zaplatím všechno, jen když to přežiju! Na hřebenu není nic. Nic ve svém pravém smyslu slova. Opřít se můžu akorát o vzduch. A i ten je tak řídkej, že bych jím propadla. Proč stojíte, běžte! Lehce se vykloním. Co to je? Půlky zadku se mi secvaknou tak, že kdyby mě chtěl teď někdo poplácat po prdelce, zlomí si ruku. Se podělám! ,,Přepni na plyn a nedýchej!“ Hřebínecek s ledovosněžným koberečkem.Sotva na dvě nohy vedle sebe. I kdybych na balančním náčiní bydlela, na tohle to stačit nebude nikdy. Dole si mě namažte na chleba. Můžu tu teď rozbalit tu nejvtipnější show, ales nikým to ani nehne. Chechtáme se až po těch 20 metrech. Bára to nedává.Otevřeli jsme tedy psychologickouporadnu. Sami máme co dělat, ale zkoušíme to na ni. Celátuba energy gelu do nívjela a nic. Sestupuje. Počká na nás na francouzskýstraně na chatě.

Loučíme se s ní na křižovatce normálky z Chamonix a naší italské cesty. Bouda Henryho Vallota 4365m/m je na dosah. Bivak. Smetiště. Sčítáme tam bebíčka. Rybník v pohorách. Spálený frňák. Srdce si vyskakuje. Sundat boty a mačky se rovná práci dřevorubce. Při pohledu na mačky se mi postaví chlupy do pozoru. Je jasný, že jestli jsem měla kdy mozek, zůstal v kempu. Víla s mačkama obráceně. Kde měla být pata, je špička. Projede mi mráz po zádech. Ten hřeben, ty náno! Omlouvám se tím, že jsem viděla prd, když jsem si je navlékala. Držím hubu. Jsme tu jen my tři a ten šílený vichr, co se opírá do plechový boudy. Vyřízení jsme všichni.  ,,My dál nejdem. Nemůžem. Příště. Ta hora tu bude pořád... " Cože? Kecy. Zkoušej mě? Dva Bivojové, na který bych si vsadila? Že udělám někde blbost, s tím jsem počítala. Ale že se tam nevyškrábu jen proto, že jsou panáčkové unavení? Skončím dvě hodiny pod vrcholem, protože bez jejich špagátu jsem vyřízená? Vichr mě zamete za první zatáčkou. Zkouším to na ně. Lezem už bez zátěže, bágly necháme tady. Počasí na výstup. Ne! Ohřívače v botách se ani nestihly zabydlet a shůry mi byli sesláni náhradníci. Dva chlapi od nás. Berou mě, slabou ženu, na lano. Každý zaseknutí cepínu mi říká, ze kyslík je potřeba naskladnit. Sprostě nadávám. Nestydím se za to. Vítr mi brání v nadechnuí a metá mi ostrý sníh do tváře. Aspoň teda peeling za tu dřinu. Jde to. Pomalu. Hodně odpočíváme. Je mi všechno jedno. Už ani nevím, jestli tam chci, už jen jdu robotí chůzí. Asi blouzním, protože pod sebou vidím dvě postavy v bundách, co znám. Bivojové! Někdo je musel překecat! Oni fakt jdou!

Ze shora si vede horský vůdce na špagátu klienta. Nezajímám ho, klidně mě plácne jako obtížný hmyz, platí ho ten  na špagátě. Tři hodiny odpoledne. Vypadá to jako vrchol. Výškoměr říká, že jo! Nic tu není. Zlatý Krkonoše s hospodou na každým kopci. Nikdo tu není. Dobrá volba vyjít později. Padám do sněhu na znak. Ty jo, jsem tady nebo je to sen? Nechte mě tu zemřít, já jsem na vrcholu! Zavírám oči, chci to v sobě cítit navěky. Slunce mi zastíní něčí hlava. Podává mi ruku. Bivoj. ,,Ty vole, ty kdybys nešla, tak mi na Vallotce končíme. Díky!" Odpouštím mu "vola", odpouštím teď všechno a všem. Možná mě napadlo něco o mužské ješitnosti, ale mozek nebyl zrovna v kondici. Jeho silná ruka mě vytáhne do stoje. Vobjímačka každý s každým. Čtyři chlapi, já a medvěd. Žijem! Leháme do sněhu ke společné vrcholovce. Lovím pózu. Auvajs! David mi přišpendlil mačkou ruku do sněhu jak dobíhal od samospouště. Doprčic! Vytahuju ruku z rukavice. Nic otevřenýho, test hybnosti v pohodě, cepín udržím. Budou modřiny, no. Typický. Nepamatuju zranění v horách, že bych spadla na hubu a mohla to hodit na vybavení, nebo vratký šutr. Vždycky to bylo nějaký zhmoždění z vlastní blbosti nebo stavba stanu pod vlivem slivovice. 

Dolů. Ještě dolů cestou Frantíků, normálkou, ale lidnatější. Sice na vrcholu, ale vlastně jsme teprve v půlce. Nahazujem bágly na Vallotce. Plán je teď noc na Goutru, kde čeká Bára. Ani nevím, jak chata vypadala, prohnali jsme se kolem a Báru čapli cestou. Nebylo tam místo ani pro stan, musíme o chatu níž. Vztekám se uvnitř, jsem tekutá, to do tmy nestihnem. Jenže tady není na výběr, jestli se nechcem přikrýt sněžnou peřinou. Níž už je sucho. Zato rušno jak na Václaváku. Čekárna na řetězech, normálkou leze kde kdo. 

Na chatě Tete Rouse 3167m se už za tmy zakuklujem vedle dalších housenek s mezinárodní účastí. Nějaká česká housenka z posledního mele něco o Plzničce, až to tady doděláme. Henry mlčí. Žádný zkušenosti, vybavení. Posloužila jsem mu jako šerpa a vynesla ho až na vrchol. Jestli se konečně usmál, tak to nevidím. V očích mám dýky. Nemůžu spát. Blbý brýle. Musela jsem si je místy sundávat z očí, zamlžovaly se. Teď to mám. Zánět spojivek jak vyšitej. Ráno to potvrzuje. Oči jako bych prošla rozzuřeným úlem. Dejte mi bílou hůl, musím ještě víc jak půl dne sestupovat. Daň za třídenní azuro, daň za to, že mi počasí dovolilo vyjít na vrchol, daň za blbost. Nevím, kudy jsem šla, mohu jen popsat svoje pohory do dokonalosti. Každý zvednutí očí výš mi zabodlo dýku do očí hlouběji.

Poslední metry do kempu u Courmayeru jsou stejný jako na vrchol. Vrcholý pivo. Vrcholová slivovice. Utíkám z tý oslavující společnosti s mokrým ručníkem na očích. Chci mít ten pocit jen pro sebe. Nepotřebuju říct, že jsem na na hoře stanula. Potřebuju cítit, že jsem se překonala. Nepotřebuju vědět, ze se dokážu utkat s horou, ale sama sebou. Nechci horu pokořit. Je legrační, jak je to nemožné. Nemůžu k ní vzhlédnout díky své slepotě. Ale cítím ji.

Za devíti horami a devíti řekami hora stojí. Vrchol její je však tady dole. Tady a ve mě navždycky.