Jeden krtek jaro nedělá

Přišly mi cvičit zelené trenýrky. Obsahovaly muže ve středních letech s prvními šedinami. Takového bodrého, ne příliš sdílného strýčka, kterého vidíte jen tehdy, když se v rodině slaví kulatiny.

Je to ten, který se zapojuje do nekonfliktních témat, například do debaty o technice golfu. To je chvíle, kdy zvedám oči od chlebíčku. Probouzí se moje profese fyziofitness trenéra, protože mám toho strýčka zařazeného spíš mezi zrezlé roboty po zimě než mezi golfisty s vysokými nároky na rotační pohybovou složku.

Z trenýrek byly spuštěny krátké nohy s velmi hustým a černým porostem. Bylo jaro. Bujný porost se rozrůstal po celém trupu a pažích. Všechno pučelo. Odborně jsem zhodnotila obsah bříška nad trenkami. Muž není gravidní. Přichází pro přetrvávající bolest bederní páteře. Aha. Tak je to opravdu ten strýček, kterému zrezlé části těla drhnou v golfu.

Střih trenýrek odpovídal požadavkům na volnost pohybu při cvičení, ačkoliv měly blíže k plavání. Zelená barva ladila s ročním obdobím. Jak se však ukázalo, zásadním nedostatkem trenýrek byla absence elastanu. Ale spíš to byla ta díra velikosti golfového hřiště v rozkroku.

Do chvíle, kdy ležel pan strýček na lehátku s nohama položenýma, ptáci za oknem zpívali jarní písničku, slunce rozjasňovalo mysl a nevědomost budoucnosti poskytovala naději na pěkný trénink. Kdybych byla vědma, nikdy bych ho o zvednutí nohou nepožádala. Nejsem vědma. Dolní končetiny se daly do pohybu. V tu chvíli si pevný materiál trenýrek začal nekompromisně přitahovat nohavičky a rozevíral obvod golfového hřiště v rozkroku ke stehnům. To také odhalilo vnitřní síťovanou podšívku, jež potvrdila, že si v nich měl jít strýček raději zaplavat nebo jít na ryby. Ulovil by houbeles. Ano, i v síti byla díra.

Žádný golfista nechce krtince na greenu. A tady se právě takový krtinec začal hrnout vzhůru, až se nakonec objevil celý krtek. Odborně jsem ještě stihla rozlišit jeho odpovídající srst. A pak už ptáci přestali zpívat. Slunce se stáhlo za mraky. Přísahám, že začalo mrznout. Celé moje tělo ztuhlo. Koukám do tváře toho strýčka, jestli tuší, že má na greenu krtka. Absolutně netušil. Byla to ta jediná chvíle v životě, kdy si přejete být slepcem. Nenávidíte zákony fyziky a strýčkovu manželku, protože byla při praní trenýrek nepozorná.

Co teď? Jak se zbavit krtka? Můj táta na něho používá pasti a jed. Ale nakonec stejně říkal, že nejspolehlivější je počkat si u krtince a když krtek vyleze, vzít ho lopatou. To mi nepřipadalo praktické. Neměla jsem po ruce lopatu a navíc jsem byla úplně zmrzlá.

Naštěstí strýčkovi selhaly břišní svaly. Nohy tak spadly zpět na lehátko a já jsem konečně začala cítit tělo. V hlavě se mi míchaly různé druhy vět podle toho, jak jsem pomalu tála: Nenechám se strašit krtkem! Musím vás informovat, že máte hmyzožravce v rozkroku. Není vaše žena náhodou zahradnice? Deratizátor? Nebo švadlena? Nic ze mě nevyšlo. Jazyk byl zmrzlý. Před očima mi rychle vyskakovaly všechny cvičební pozice, ve kterých nebudu cvičit hlavně toho škůdce.

No co. Viděla jsem horší hmyzožravce. Jeden krtek jaro nedělá. Všude kvete naděje na pozitivní začátky. Mám naději, že tak rozsáhlé poškození greenu zjistí strýček už v šatně. A když ne, odhalí ho jeho žena. Je tu naděje, že příště už zelené trenýrky nepřijdou. Třeba nepřijde ani jejich obsah.

I další týden bylo jaro. Všechno pučelo. Slunce prohřívalo sál. Jen u lehátka stála zamrzlá kolegyně trenérka. A na lehátku ležely zelené trenky s trčícíma nohama nahoru. Ptáci zpívali stejnou písničku. Ale co. Jeden krtek jaro nedělá.