Čudla v seriálu

Je to trhák. Český seriál Život je zatím jediný, u kterého jsem vydržela tak dlouho. Obsadili mě v roce 1974. Chtěla jsem si zahrát nějakou akční scénu, jako je únik z vězení vykopaným tunelem nebo tak něco.

A to se mi hned v prvním díle podařilo. Moje postava se narodila. Hraji tady ale jen takovou čudlu. Ten rok tvůrci obsadili rekordní počet nových rolí. S holkama letos slavíme padesát let na scéně. Některé jsou už dnes hvězdy. Pergnerová, Jandová, Lhotská nebo Šebrle. No, Roman se možná ještě necítí být ženou, ale mohl by. Tak ať to máme po všech stránkách korektní. Ony se nám totiž od roku 1974 dost změnily kulisy.

Dneska bych si klidně mohla vybrat, co budu hrát. Tehdy se mě neptali. Tak tedy hraji ženu. Doteď mi to všichni věří. I když občas chodím na pánské záchody, jako trenérka vyžaduji brannou pohotovost a moje kamarádka je Roman. Kdo ví, třeba se v dalších dílech ztotožním natolik se sportovním náčiním, že se budu identifikovat jako odporová guma. V tomhle seriálu nikdy nevíte.

Za ty miliardy let, co seriál Život běží, se zkrátka pár změn událo. Všichni, co se kdy na seriálu podíleli, se museli novým podmínkám přizpůsobit. Dodnes je to fuška. Ale my bez Života nemůžeme žít. Tak se snažíme.

Úplně první obsazená herečka byla Bakterie. Ne, tuhle nepamatuji, i když jsem seriálová fosilie. Mě obsadili v době, kdy televize ještě vychovávala k pohybu, protože nebyly dálkové ovladače. Tehdy televize přebírala roli kostela. Scházela se u ní celá rodina, vesnice, starosta i kněz. Pokud ji vůbec vyladili, měli na výběr mezi černou a bílou. Češtinou a ruštinou. Kristiánem a Annou proletářkou. Ale hlavní hrdina té doby byl obyčejný opravář televizí.

Dnes je seriál Život v barvách. S odstíny i stíny. A herci z té černobílé doby v něm hrají důchodce. Nejsou cool. Jsou kůl zatlučený do své doby. Hůř se přizpůsobují a ty barvy je zneklidňují. Na nervy berou Persil, protože v televizi říkali, že je to nejlepší prášek. Nevidí rozdíl mezi Šmoulou a Avatarem nebo černou kronikou a Facebookem. Na rautu sáhnou raději po koblize než po koblize s dírou. Smoking svlékají před cedulí No smoking a ládují se cukrem zdarma, protože tam přece psali Sugar-free.

Boomrs. Tak jim říkají mladí kolegové, kteří nejenže mají dálkový ovladač, ale dokonce kapesní televizi. To jsou ti cool. Jejich dětským hrdinou byla anglicky mluvící mořská houba jménem Spongebob, která pracuje v rychlém občerstvení pod mořskou hladinou. Nasávají Life jako ta mořská houba. English, kámo. Rychle. Tak rychle, že kolikrát nestačí psát všechna písmena. Často hrají dvojrole – reálnou a online. Nejčastější kontakt s papírem mají s tím toaletním. Z povinné četby však znají Babičku. To jim ji ale boomři museli třikrát zfilmovat. Mají rádi challenge, jenže jako Roman Šebrle nikdy nebudou. Desetiboj je totiž atletika pouze lehká. Ale jezdí na Cole a před stávkou proti globalizaci se staví v McDonaldu. Těžko uvěřit, ale dvěma houbám hraji matku. Jsem s nimi na place denně. A často potřebuji, aby mi pod jejich monology běžely české titulky.

Taky jsem zaznamenala, že si tvůrci seriálu dávají záležet na tom, aby v něm byly zastoupeny všechny rasy. Většina štábu je s tím v pohodě. K nedorozuměním dochází jen občas. Když se na place natáčela milostná scéna a režisér chtěl po herci vietnamské národnosti šedesát devítku, Vietnamec zmizel v kuchyni. Nebo jeden z kaskadérů přišel na plac s hlavou obvázanou fáčem. Až záchranáři zjistili, že je to turban. No a casting na roli černého pasažéra? To tehdy zavánělo žalobou. Zatím je ale seriál obsazen převážně Čechy. Abych držela ten moderní korektní přístup, nesmím zapomenout na Moravany a Slezany. A Brňáky. To nevadí.

Ale tragédie byla, když mi zrušili po padesáti letech obchod s lahůdkami! Vsadila bych se, že se v těch kulisách natáčela ještě Žena za pultem. A taky tam ta Anna Holubová prodávala. Mluvila česky. Uměla počítat z hlavy. Nechtěla po mě věrnostní kartičku ani aplikaci. Pohybovala se v nádherné souhře s chlebíčky, rohlíčky a větrníčky. Chlebíčky napichovala nehtem. To nebyl filmový trik, takovou lahůdku můžete mít jen ve skutečném lahůdkářství. Zatímco házela rohlíky do sáčku, věděla jsem, že za rohem přejeli kočku, jak se má, jak se mám já a jaké bude počasí. Já nechci kupovat rohlíky v Rohlíku. Chci ten nehet v rohlíku!

K příjemným změnám ale patřila modernizace ateliérů. Máme teď úplně všechno. Dálkové ovladače, kapesní televize, umělou inteligenci, obezitu, hypertenzi, cholesterol i cukrovku. A tím pádem i lékaře na každém natáčení. Jmenuje se Štrosmajer. Produkce to tutlá, ale šušká se, že jsou ty moderní ateliéry zdraví škodlivé. Zpočátku bylo divné, že se někteří herci vlivem obezity nevejdou do záběru. Když to došlo tak daleko, že jejich tělo hrálo zároveň v dalším díle, režisér dostal infarkt. On teda pil dost často depresso.

Ateliéry jsou tak moderní a velké, že se už moc nepotkáváme. Máme k sobě mnohem dál. Hrajeme si spíš každý na svém plácku. Nebo na Instáči, na Playstationu, na Martu Jandovou a jiné celebrity nebo stále častěji na psychiatra.

Seriál Život je nekonečný, ale naše účast v něm je konečná. Scénář je nekompromisní. Ať je to hlavní postava, čudla nebo komparz, máme všichni smlouvu na dobu určitou. Ale jen scénáristé vědí, kdy nás přejede vlak nebo skončíme na přístrojích. Ještě se nestalo, že by se někdo po smrti vrátil. Vlastně ano. Chuck Norris.

My, padesátnice, se o místo v seriálu nebojíme. Nejsme Holky z porcelánu. Sice neumíme vyléčit amputovanou hlavu za víkend jako Chuck, ale máme lepší výcvik. Viděly jsme totiž asi tak sto repríz seriálu Sanitka a Doktorských pohádek.

A superschopnosti máme teď nově ve scénáři. Teleportujeme se s větší přesností a měníme podobu. Ráno vcházíme do koupelny jako Rumburak a vycházíme jako Arabela. Čteme myšlenky dřív, než manžela napadnou. Slyšíme kornatět vlastní tepny a odcházet estrogen. Máme superzbraně na gravitaci – Push-upku, kšandy a stahovací prádlo. Jen někdy nevíme kde.

No jo, nejsme dokonalé. Přirozeně se naše postavy, řekněme, půlstoletí rozvíjely do všech směrů. Nic se neděje, kostymérky nám kostýmy přešijí. V tomhle seriálu je možné všechno. Klidně nám přešijí i obličej. Do maskérny dorazíme o pár hodin dříve, a to by bylo, aby se tam nějaká maska nenašla. Osvětlovačům upečeme koláč, ať nás dobře nasvítí nebo raději rovnou zhasnou. Bude to fuška, holky. Ale my se přizpůsobíme! Stačí vidět barevně.

Vlastně máme štěstí, že jsme stále na scéně. Kolegyně Pergnerová teď bude hrát třeba vyzobanou slunečnici. A kolegyně Lhotská odkvetlou pampelišku, která tajně randí s Chuckem. Nebo s tím Brňákem? No, to vyjde nastejno. Všechno to probereme, až se sejdeme na depresso.

Když já se za tou mojí čudlou ohlédnu, a otáčení hlavou už mi jde taky hůř, hraji zvadlou diviznu, která v těch moderních kulisách hledá za strojem člověka, za slovem obsah a za těmi víčky připevněnými k láhvi pitomce. Trénuje armádu žen, které umí zatlouct hřebík a mužů, kteří jim s tím poradí. Mám roli dvojnásobné matky mluvící mořské houby a modlím se, aby jejich inteligence nebyla umělá. Miluji chlebíčky a Doktorskou pohádku, protože v ní doktoři vyléčili od zla kouzelníka Magiáše. Zazvonil zvonec a nikdo na světě se ho už nemusel nikdy bát. Jsem špatná herečka, která navíc získala v padesáti letech superschopnosti. A ten nepřehlédnutelný hyperkorektní přístup. Tomu říkám životní role. No, na Českého lva to nebude. Ale když já bez toho Života nemohu žít.