Byla jsem Vlasy

Dlouhé vlasy, krátký rozum. Říká se to. Vlasy jsem měla po kolena. Rozum o něco kratší. Jenže vlasy za to nemohly. Ty si prostě rostly. Já jsem vyrostla až o něco později.

Mít vlasy po kolena znamenalo nesplývat s davem. Jezdila jsem s rozpuštěnou hřívou tramvají jako velká hvězda Hollywoodu. Pohledy se na mě lepily ze všech stran. Vlastně ne na mě. Na moje vlasy. Byla jsem Vlasy.

Byla jsem hvězda! Podpisy po mně teda nikdo nechtěl. O rozhovor však zájem byl. Omezil se na jednu až čtyři otázky: jak dlouho mi vlasy rostou, jak je myju, jak je češu a kdo je můj kadeřník. I hvězdu stále stejné otázky unaví. Osvojila jsem si proto odpověď, která rozhovor spolehlivě ukončila. Stačilo zmínit praktické využití dlouhých vlasů ve vysokohorských podmínkách. Tam, kde civilizace končí i s toaletním papírem. V takové chvíli poslouží i to, co roste člověku z hlavy. Opláchneš konečky v potůčku a jdeš dál. Následovalo většinou ticho. Tedy pokud jsem nepotřebovala vystoupit.

Takhle dlouhé vlasy jsou totiž součástí sdíleného prostoru. Vždycky se našel někdo, kdo mi je nevědomě přisedl. Musela jsem pak požádat, zda si mohu zpod jeho zadnice vzít kus sebe. A intimní chvíle by mohly být dokonalé. Kdyby tušil, že mi celou dobu klečí na vlasech. Zatímco on si užíval, já jsem řešila, jak nepřijít o skalp.

Měla jsem něco, co si žilo vlastním životem. Vítr mi během pár vteřin vytvořil na hlavě moderní umění, které jsem pak rozplétala půl dne. Ideálně někde, kde zrovna nebylo zrcadlo. A už ani důstojnost. Během jídla jsem často nevěděla, kdy jím já a kdy jedí moje vlasy. Zvláštní kapitolou byly zipy. Stačila chvilka nepozornosti a přicvakla jsem se k bundě nebo kabelce. Občas i k cizí.

A někdy i ke klice obchodu. Když byl za pultem pohledný sympaťák, snadno jsem zapomněla, že ačkoliv já už jsem z obchodu venku, moje vlasy ještě neodešly. A držely se kliky. Škubnutí, které mi vrátilo hlavu zpět do obchodu, mi to rychle připomnělo. Jako ta slavná herečka jsem pak předstírala, jak mě děsně zajímá otvírací doba na dveřích obchodu. A nenápadně odvíjela vlasy z kliky.

Když jsem byla Vlasy, měla jsem hodně obdivovatelů. Motorkář si představoval, jak mi vlají vlasy ve větru. Pro poetu jsem byla múzou. Pro starší chlapy Maryška z Postřižin. A pro toho kluka na diskotéce holubem. Svíjeli jsme se na parketu během hlasité hudby a on ke mně přitančil: „Máš moc krásný vlasy.“ Jasně, jsem přece hvězda. Zrcadlo na dámách mi však jeho větu přeložilo: „Máš něco u nosu, asi.“ V zrcadle na mě svítil holub jak vánoční ozdoba! Byla jsem Holub.

Byla jsem taky majitelka zbraně. V lekcích aerobiku jsem si dvěma copy vytvářela bezpečný prostor kolem sebe. Každá otočka roztočila copy do smrtících úderů. Při běhání jsem se jimi občas propleskla sama. Občas mě vychovávaly víc než okolí.

Byla jsem ale taky opravdová princezna. V očích malých holčiček. Občas i fotomodelka – alespoň na pár stránkách časopisů. A hvězda pokaždé, když jsem rozpustila jinak nenápadný drdol. Měla jsem roli Vlasy, kterou jsem mohla kdykoliv rozehrát.

Ustřihla jsem se od toho. Už jsem nechtěla být Vlasy. Sedmdesát centimetrů copu skončilo v almaře. A i potom mi zůstaly do půlky zad. Těžko soudit, zda se mi o tu ustřiženou délku prodloužil rozum. Ale byla jsem to já.