- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Nedávno Kašpar mne navštívil,
druhé jména Deburau měl,
na obě tváře mne políbil
a já si myslel, že v nebi jsem.
Přišel s Fialkou na klopě,
hvězdy spadly mi do klína,
hrob lásky v potopě
moří si umyl svoji duši.
Nemésis chladná a netečná
v Rhammu si narcis pěstuje,
mučí ho touha přesladká,
Prokrustes a Kerberem běduje.
Kristus znovu z hrobu vstal,
zakryl si rány v bílý plášť,
blázna si z hlíny uplácal,
do mysli vtisk mu zášť.
Nenávist světa, radost práce,
šminku mima již setřel věk,
ukrývá slzu studeného pláče,
beze slov, jen grimasou - řekne vše.
Orfeus svoji Euridiku
na pouť do země snů vyprovází,
za ním blázen nese dýku,
kterou mu vbodne do zádi.
Zbaven cti, slávy, života,
zahřívá Hamlet svoje "být"
či jaká je to novota:
Desdemona chce žít.
Pokušení svede rychle,
v mysli zhřeší hned,
rozhodl ses, ale špatně
pro svět bláznů. Naposled
zní hudba a potlesk
naposled ryk i zpěv,
umírá nám duše mima
a s ní celý její svět.
Umřelo ráno na marách,
Gabriel-anděl přišel včas,
z Měsíce blínem stal se vrah,
mim v chvíli tu zastavil čas.
Další články autora |