O velkém bratru a o přátelství

Spíše asi omylem jsem měl tu čest zúčastnit se večeře představitelů Jindřichova Hradce a delegace partnerského Neckargemündu.

Zde mne zaujala energie našeho nového starosty, pana Mrvky, jeho nasazení, optimizmus, že naše město bude pokračovat ve svém úspěšném rozvoji. A vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi říkali, že porazíme Krumlov, že jednou bude v Hradci zpívat božský Luciano Pavarotti. Luciano je po smrti a božský Placido Domingo už zpíval v Krumlově.

Winfried Schimpf, jeden z neckargemündských radních upozornil na to, jakou úžasnou proměnou prošlo naše město za těch více než dvacet let, a zmínil to, že si vzpomíná, jak jeden z jeho českých přátel řekl, že my na rozdíl od tehdejší NDR musíme udělat naši obnovu bez velkého bratra, bez bohaté BRD.

Myslím, že jeho český přítel se tehdy v podstatě zmýlil. Naše ekonomika je nesena německou ekonomikou, kopíruje ji a občas i využívá. Vzpomeňme jen, jak našim automobilkám prospělo šrotovné. Dále mnoho z toho, co bylo postaveno a získáno na nejrůznější programy, přišlo z EU v době, kdy jsme byli menšími plátci než příjemci. Kdo je největším plátcem do EU? Ano je to Německo. Pokud milujeme a ctíme pravdu, musíme říct, že Německo nám stojí dosud po boku jako velký bratr.

Potom krátce promluvil Karl Albert Schubert, další obdivuhodný muž, s nímž se známe od druhé poloviny osmdesátých let dvacátého století, tedy ještě z dob komunizmu. Několik sociálních demokratů z Neckargemündu se nechtělo smířit s rozděleným světem a chtěli tehdy prorazit Železnou oponu na poli kultury. Začínalo se monumentálními výstavami českých a německých výtvarníků.

Karl Albert Schubert mluvil o přátelství. Zde bych chtěl zdůraznit, že slovo přátelství z úst Karla Alberta není prázdná politická fráze, jak jsme zvyklí z dob komunizmu, ale i z dosti trapného současného českého politického života, který je prolnut lží a zradou. Karla Alberta znám jako tvrdě a úspěšně pracujícího muže, idealistu, velmi humánně a sociálně myslícího a cítícího sociálního demokrata.

Jsem si jist, že když se ve dne nebo v noci zastavíme u jeho prahu a řekneme, že máme problémy, že jsme z Jindřichova Hradce, určitě nám nepřibouchne dveře před nosem.

Chci zde jen zdůraznit spolehlivost a trvalost takového vztahu je dána nejenom typickou německou spolehlivostí, ale i opravdovým idealizmem.

Nejcennější je, že se setkávají lidé z nejrůznějších oblastí života, protože slova politiků mají opravdu smysl jen tehdy, když jsou naplněna tím, že se pozitivně dotknou občana. Nejde zde vždy jen o nějakou selanku, ale otevřeně a pravdivě se často mluví i o bolestných vztazích válečných a poválečných, neboť třeba dosti neckargemündských má předky z českého pohraničí.

Zcela nejcennější je spolupráce škol, zde vytrvala zejména gymnázia, to naše pod vedením germanisty a  bohemisty Miloslava Vokáče. Spolupráce pomohla zbavit mnoho našich studentů českých předsudků a samozřejmě naopak.

Jinak jsou, zejména v Čechách, a to na regionální i celostátní úrovni většinou velmi prázdná.

Pro nás, kteří si pamatujeme rozdělenost Evropy, je tento čas vlastně žitý zázrak. Pro mladé, žitá evropská svoboda. Opravdu výjimečný čas.