Co je na světě nejstrašnější

Článek pro Frantu Ficala Taky bych mohl tento vlastně stěží publikovatelný článek nazvat Bez ladu a skladu. Myslím, že setkání po deseti letech s Frantou Ficalem, publicistou a vydavatelem, bylo opět docela veselé.

Franta totiž nějakou intuicí vycítil, že se mi blíží další kulaté výročí. Při tom posledním jsme ukuli sázku, závod na deset kol v běhu na stadionu u Vajgara. Letos mi František před supermarketem dosti závistivě prohlížel můj obvyklý, pochutinami naplněný průměrný, nadprůměrně velký střední spotřební koš.

Když se mne Franta zeptal, jak se mám, tak jsem mu odpověděl /že se tady krásně žije/ tedy slovy dalšího šedesátníka sochaře Vladimíra Krninského, která pravidelně prožíváme, když občas vyplouváme na nějaké té veslici na hladinu Vajgaru.

Franta zná samozřejmě běh života v regionu daleko hlouběji i podrobněji než já. U mne jsou to jen střípky, protože se celý život pohybuji v příjemném skleníčku, jemuž se říká škola, kde v zimně je příjemné teplo a v létě zase chladivý vánek, krásné, většinou zdravé a milé děti.

Nebýt komunistů, kteří nás posílali na zajímavé brigády, třeba do  bramborářské třídírny, na sběr ruční i kombajnový, sběr kamenů atd., tak bychom vůbec nepoznali, jak práce vypadá. Když mne tak inspirovali, zvolil jsem brigády jako způsob poznání světa. A tak jsem pracoval na rajčatovém kombajnu v Itálii, v Americe ve vývařovně pro bezdomovce, v komunizmu dosti neznámý jev, učil jsem windsurfing, maloval byty pro utečence v USA. Bezdomoveckou ideu jsem tajně pak přivezl v roce 1985 do Čech a krátce na to jsme ji s úspěchem po roce 1989 realizovali.

Mí kamarádi šedesátníci jsou většinou dost šikovní kluci. Když vezmu třeba Jiřího Hroudu, s nímž jsme vyrůstali v ulici, sportovali a trochu i studovali. On pak vybudoval ve Slavonicích na konci světa úžasnou školní atletickou základnu. Zatímco já jako tělocvikář školu připravil o hřiště, které přede mnou vybudoval kolega Karel Helman a já nechal na jeho ploše vybudovat tenisový areál pro krásné lidi s raketou. Vyplatilo se to, protože tam začínala Petra Kvitová a mnoho dalších světových tenistek a tenistů.

Další kamarád a šedesátník je také velmi slavný. Je nejenom zvěrolékařem, ale i starostou města, jehož je Jindřichův Hradec součástí jako předměstí, tudíž dlouholetý primátor slovutné Kardašovy Řečice, který ale stále v životopise zapomíná uvádět, že jsem mu na gymplu jako předsedovi třídy dělal pokladníka, samozřejmě za trest, jenž mi udělil pozdější místostarosta J.Hradce a náš milovaný třídní Karel Sedlář.

Zde nesmím ale zapomenout další dva šedesátníky Standu Havlína, jenž mi jako malý klouček půjčil v ulici sklápěčku, krátce na to jsme pak jeli s Avií s vlekem za severní polární kruh s výstavou textilního umění, a tak jsme dobyli božský švédský sever, samozřejmě díky šarmu textilního výtvarníka Jiřího Holka, jenž tam měl hluboké kontakty.

S Honzou Fidlerem, dalším šedesátníkem jsme prodávali české sklo na veletrzích v Německu a Rakousku, vozili umění po Dánku, Holandsku, Belgii, Francii a všechno s malým furgonkem s vlekem, kdy jsme, co se týká povinných přestávek, porušili snad všechno, co se porušit dalo, ale naštěstí jsme to přežili bez úhony. Dávno před tím jsme rozvíjeli nejrozmanitější zahraniční kontakty vlastně s celým světem, což jsem postupně opustil a začal se pomalu uchylovat do samoty.

Samozřejmě že jde o samotu akademickou, protože za ní se skrývá podpora rodiny, přátel ve veslařském klubu, v aeroklubu, mnoha známých a dalších přátel, ale i kolegů z práce. Práce, po zdraví to nejcennější, co člověk má, naštěstí ještě trvá a znovu říkám, že je to práce krásná.

Nebojte se, nezapomenu na titulek tohoto článku. Dnes jsem náhodou potkal svého přítele. Řekl mi, jestli vím, že mu zemřela žena, že ho prostě postihlo něco, s čím nikdy nepočítal, protože si byl jist, že ona rozhodně zemře až po něm. Životní pilíře, o něž se opíral, ho taky opustily, nechaly ho samotného. Je to nesnesitelné a člověka už na světě nic netěší.

Řekl jsem mu, že je jeden z nejvzdělanějších lidí, s nimiž jsem se setkal, ptám se ho, jestli by se nemohl přimknout k tisícileté křesťanské tradici.

„Ne, to nefunguje,“ zněla jeho zoufalá odpověď.

A tak jsem měl možnost podívat se dnes do tváře opravdové OPUŠTĚNOSTI, tomu nejstrašnějšímu, co nás může v životě potkat, za niž nesu taky odpovědnost, protože jsem taky ten, který svého přítele dosud nenavštívil.