Katolická církev před a během druhé světové války, díl 1: Itálie

Tento text má všechny lidi informovat o tom jaký podíl měla Katolická církve na dění před a během druhé světové války. Předem bych tedy chtěl předeslat toto. Sám jsem věřící, ikdyž ne úplně vyhraněný a nejblíže mám ke křesťanství a judaismu ale sympatické mi jsou i některé východní náboženství (v něčem Islám, v něčem budhismus). Cílem tohoto článku není nikterak hanit Katolickou církev jako celek a už vůbec ne katolíky jako takové. Cílem naopak je kriticky se podívat na to co se dělo a jakou "zásluhu" v tom měla Katolická církev. Čerpat budu ze čtyř zdrojů, které jsou uvedené na závěr. 

Pedepsání dohody: papež Pius Xi: a Musollini (1929)internet

Fašismus v Itálii

Skutečnost, že se fašismus zrodil a byl poprvé ustaven v katolické zemi a že zahájil svou oficiální vládu v samotném sídle římského katolicismu není ani pouhou náhodou ani historickou fraškou. Bylo to způsobeno různými důležitými faktory náboženské, hospodářské a politické povahy.

V roce 1922, když se politické síly socialismu a Katolické církve stabilizovaly a staly se dvěma velkými národními stranami, Benedikt XV zemřel. Kardinál Ratti, který sledoval fašismus s tak nadšeným zájmem, byl zvolen papežem Piem XI.

20. ledna 1923 kardinál Gaspari, vatikánský státní tajemník, měl několik tajných rozhovorů s Mussolinim. Během tohoto setkání si Vatikán plácl — s dosud slabými— fašisty. Vatikán slíbil, že podpoří nový režim nepřímo rozloženém katolické strany, která byla pro fašisty stejně vážnou překážkou jako socialisté. To vše, když nová vláda bude pokračovat v rozvracení socialistů, ochrání práva katolické církve a poskytne další služby katolicismu. Mussolini, vědom si papežovy přízně pro jeho hnutí, se pokusil udělat z něj spojence a dal mu slib, že bude řešena i římská otázka.

Jako první plody nového spojenectví poskytl Mussolini Vatikánu dobrou službu. Římská banka, kterou kontrolovali katolíci a kde měli vatikánští nejvyšší preláti a Svatý stolec uloženy své prostředky byla na pokraji bankrotu. Mussolini ji zachránil — za cenu, jak se uvádí, okolo 1500 milionů lir, které měl zaplatit italský stát. Krátce potom bylo slyšet prvé hlasy italské hierarchie na pochvalu fašismu. 21. února 1923 kardinál Vannetelli, hlava Svatého kolegia kardinálů, složil veřejnou poctu Mussolinimu „za jeho energickou oddanost této zemi“ a dodal, že Duce „byl vyvolen (Bohem), aby zachránil národ a obnovil jeho štěstí“.

Největší zrada na křesťanském světě byla ukuta veřejně již v roce 1929 za konkordátu, který byl uzavřen mezi Mussolinim a papežem.

Byl to papež Pius XI., který ve skutečnosti přivedl Mussoliniho a jeho fašismus v Itálii k moci. Bez ochrany někoho, kdo byl ještě vyšší něž sám král, nemohl se Mussolini státi přes noc diktátorem Itálie. 1929 Lateránskými dohodami mezi Vatikánem a Mussoliniho režimem je odstraněna „římská otázka“, neřešená od obsazení církevního státu. Papež dostal plnou suverenitu nad Vatikánem, sám pak uznal Řím za hlavní město Itálie. V konkordátu, spojeném s lateránskými dohodami, bylo deklarováno katolické náboženství za státní vyznání.

V roce 1931 Mussolini zcela proti duchu Lateránských dohod,které se týkaly nejen zřízení Vatikánského státu, ale také postavení katolické Církve v Itálii, kde bylo stanoveno, že katolická Církev bude mít naprosto neohraničenou možnost svého působení, zavádí povinné cvičení fašistické mládeže, v níž byla většina dětí organizována, v neděli dopoledne, kdy by měly být děti na mši svaté. To vyvolalo samozřejmě konflikt jak mezi Papežem Piem XI. a Mussolinim osobně, tak celkově mezi fašistickým státem a Církví. Papež Pius XI. na to musel reagovat italsky psanou encyklikou "Non abbiamo bisogno", kde fašismus odsuzuje jako protikřesťanský systém.

Nejvyšší hodnostáři církve začaly opět velebit Duceho a fašismus těmi nejvlezlejšími slovy. Kardinál Gaparri, italský papežský legát, se vyjádřil v září 1932:

,Fašistická vláda je jedinou výjimkou v politické anarchii vlád, parlamentů a škol po celém světě … Mussolini je mužem, který prvý jasně pohlédl na tento svět chaosu. Nyní se snaží uvést těžkou státní mašinérii  na její pravou cestu, jmenovitě aby pracovala v souladu s Božími morálními zákony“.

Nakonec bylo vše zralé na konečné usmíření. 11. února 1932 Mussolini slavnostně vstoupil do baziliky sv. Petra, a po požehnání svěcenou vodou si zbožně klekl a pomodlil se. Od té doby byl osud církve a fašismu stále neoddělitelnější. Spojenectví bylo upevněno finančními dohodami v Lateránské smlouvě. Přitom polovina částky placené státem byla ve státních obligacích, které papež přislíbil neprodávat po mnoho let, a tak finanční prosperita Vatikánu závisela do značné míry na zachování fašismu.

v roce 1935 jako prvou z úspěšných fašistických agresí, které nakonec vedly k vypuknutí Druhé světové války, nelítostně spustil: fašistická Itálie zaútočila a okupovala Ethiopii. 27. srpna 1935, když kampaň přípravy a propaganda vrcholily, papež Pius XI zesílil zvláštní odpustek pro fašisty, když tvrdil, že i když je pravdou, že ho ta myšlenka strašila, je obranná válka nutná pro rozvoj rostoucí populace správnou a oprávněnou. 5. září 1935, stejný den, kdy Společnost národů začala debatu o ethiopské otázce, celonárodní Eucharistický kongres konaný v Teramu za účasti papežského legáta, 19 arcibiskupů, 57 biskupů a stovek jiných hodnostářů katolické církve.

Zdabyla shoda dat náhodou je otevřeno diskusi. Nebylo ovšem náhodou, že se tyto opory italské katolické církve rozhodly týž den zaslat zprávu Mussolinimu (na kterého v té době zaútočila Společnost národů spolu s celým světem), ve kterém napsali: „Katolická Itálie se modlí za rostoucí velikost své milované vlasti, která se sjednotila pod vaší vládou.“

Začátek vlády nového papeže Pia XII. se kryl s Mussoliniho dekretem o vyhoštění židů (kolem 69 000) z Itálie. Nový papež zůstal ztich, a když po několika týdnech fašistická Itálie vpadla do Albánie, papež protestoval ne proto, že země byla bezohledně přepadena, ale protože agresi provedl na Velký pátek.

24. dubna 1940 papež v rukopisném dopise žádal Mussoliniho, aby se Itálie zdržela války a však 4. září 1940 papež oslovil 5000 členů Katolické akce a vyzval je, aby byli připraveni položit život za svou zemi. Když Mussolini napadl Řecko, papež nejen že odmítl odsoudit invazi, ale ani se o ní nezmínil. O dva dny později ovšem poskytl slyšení 200 italských důstojníků v uniformách ..kteří představovali italskou armádu“, a prohlásil, že mu bylo ctí žehnat mužům, ,kteří složí milované vlasti s věrností a láskou.“ Příští únor papež přijal 50 německých pilotů a 200 italských vojáků,všechny v uniformě,  a řekl, že byl „šťasten, že je mohl přijmout a požehnat jim.“

Papež pokračoval v přijímání a žehnání italských vojáků až do května 1942, kdy byly audience omezovány a vlastně vráceny zpět. Bitva u Staligradu řekla světu a Vatikánu, že Německo bylo na ústupu.

Nakonec 3. září 1943 Itálie bezpodmínečně kapitulovala. Od té doby bylo zachování monarchie hlavním zájmem Vatikánu a mělo pevnou oporu konzervativního britského premiéra Churchilla, který aby plány spustil, osobně navštívil Řím a byl čtyřikrát nebo pětkrát přijat na soukromé audienci Piem XII (srpen 1944), a v příštím roce, i když už nebylpremiérem, měl dlouhé rozhovory s papežským nunciem k nové italské vládě (září 1945).

Zdroj:

Leo H. Lehmann - Vatikánská politika za druhé světové války

Avro Manhattan - Vatikán ve světové politice

Článek

Wikipedia  wikicitáty