Hledejme řešení místo násilí

A je to tu znovu. Rasová nesnášenlivost na severu Čech znovu roste a to i díky několika HOAXům. Dovolím si tedy připomenou prohlášení z roku 2011, které se snaží najít řešeníjak ze souačsné eskalace napětí mezi majoritou a minoritou zjednodušeně označovanou jako Romové nebo "cikáni".

Prohlášení k rasovým nepokojům: Hledejme řešení místo násilí Letošní léto se neslo v duchu napjaté situace mezi majoritou a romskou menšinou na severu Čech. Několik lidí z romské komunity spáchalo činy, které nejsou nijak ospravedlnitelné a naopak si zaslouží co nejvyšší tresty. Útok mačetami v Novém Boru, či „hospodská“ rvačka v Rumburku však jsou jen vyvrcholením neutěšené situace v tomto regionu. Místní obyvatelé si stěžují na zvýšenou kriminalitu a neustále zvyšující se počet sociálně vyloučených, především Romů. Pokud ovšem budeme chtít hledat důvody tohoto stavu, není dobré se dívat jen na problém u sociálně vyloučených lidí. Ti se podle našeho názoru stali stejnými oběťmi jako původní obyvatelstvo. Jako hlavní problém vidíme selhání samotného systému, který situaci v těchto lokalitách po dlouho dobu neřešil. Jedna z hlavních příčin leží u realitních společností. Některé z nich postavily svůj „byznys“ na spekulativním vykupování nemovitostí v lukrativních lokalitách výměnou za byty či domy (samozřejmě přinášející nemalou finanční odměnu) ve městech nejen v Šluknovském výběžku. Toto chování „realitek“ je spouštěcím motorem problémů, které nastaly. Jasným řešením se tedy z našeho pohledu zdá tlačit na politiky, aby přijali takové zákony, zamezující tomuto „vyměňování bytů“. Problém však není jen u realitních kanceláří, ale i u některých místních „podnikatelů“. Ti si své ubytovny nechali úmyslně a záměrně naplnit Romy a nechávají si za to draze zaplatit od státu nebo přímo od Romů. Obchod se „sociálně vyloučenými“ se pro ně stal zdrojem velkých příjmů. Řešení tady znovu spočívá v nátlaku na přijetí takových zákonů, zamezujících například tomu, aby v jedné místnosti mohlo bydlet 5 i více osob a obecně, aby ubytovny sloužily opravdu jenom jako ubytovny a ne k trvalému bydlení. Dalším zásadním problémem je, že mnozí starostové a podřízení neměli zájem tento problém řešit. Ačkoliv víme, že sociálně slabší vrstvy obyvatel častěji podléhají sociálně-patologickým jevům jako je konzumace drog, gemblerství, lichva atd., v tomto regionu dosud prakticky nepůsobily žádné organizace zabývající se těmito jevy a např. policie o zvýšené distribuci drog neměla ani tušení. Přitom opět není dobré hledat vinu jen u konzumentů, ale především u lidí, kteří tyto drogy distribuují, živí se lichvou, či zřizují herny. Je možná obecně zvážit to, zda v ČR tolik rozšířené herny mají v konečném důsledku vůbec nějakou prospěšnost pro stát. Jsou státy, ve kterých jsou výherní automaty zakázány. Ani k tomu řešení se však naši politici neodhodlali. Pokud ovšem chceme hledat řešení, nesmíme zapomenout i na dlouhodobou sociální práci. Je totiž faktem, že mezi některými Romy neexistuje něco jako rodinná výchova. Mnohým rodičům je jedno, zda-li jejich děti chodí do školy, případně co dělají ve volném čase. Organizace, zabývající se touto problematikou, vám řeknou, že u těchto dětí nepomáhá ani tak represe jako spíše motivace. Je nutné motivovat tyto děti k tomu, aby chodily do školy např. výměnou za zájmové kroužky zdarma. Těmto dětem je potřeba nabídnout program, který je baví, aby svůj volný čas netrávily na ulicích, kde je jen otázkou času, kdy si je najde nějaký dealer nebo organizátor kriminální činnosti (mafie). Dále se jeví jako nutné zvyšovat minimální mzdu tak, aby pro tyto lidi bylo motivující chodit do práce a ne pobírat sociální dávky. Je fakt, že i v této rovině funkce státu selhává. Toto je jedna rovina problémů a možných řešení. Druhá samozřejmě spočívá i v nutnosti přijmout represivní opatření pokud tato řešení budou selhávat. Z našeho pohledu ale není dobré praktikovat represe v prostředí, kde lidé mají pramálo možností žít „normálně“. Je nutné hledat dialog mezi většinou a sociálně vyloučenými. Pakliže na sociálně vyloučené bude pohlíženo jako na „odpad“, nic se nezmění. Pakliže není velká možnost komunikovat s dospělými, je tu ještě možnost komunikovat a motivovat alespoň jejich děti. Podle nás je nutné, aby děti majority nehledaly rozdílnosti a snažily se prolomit onu bariéru mezi majoritou a minoritou. Není správné ani to, aby romské děti byli posílány do speciálních škol jen kvůli barvě pleti. Je na čase změnit celý školský systém, zavést systém. přípravných tříd, obnovit vyrovnávací třídy a zrušit „speciální“ (dříve známých pod názvem zvláštní) školy. Dalším problém je hledání kolektivní viny. Je nutné si uvědomit, že jednotlivé hrůzné činy spáchali konkrétní jednotlivci. Je tedy nutné tlačit na orgány činné v trestním řízení, aby za tyto činy byli řádně potrestáni. Není však dobré na tyto činy pohlížet jako na činy celé romské minority. Pakliže např. nějaký Čech spáchá něco hrozného, neviníme za tento čin celý „český národ“. Není možné někoho soudit jen kvůli jeho barvě pleti. Není možné páchat násilnosti na lidech, který za tyto činy nemohou. Tento problém se netýká zdaleka jen Romů. Např. v Praze těmito samými problémy trpí děti, které odešly z dětských domovů a to bez rozdílu barvy pleti. Ještě zřetelněji je to pak vidět v zahraničí. Všude po světě na tyto problémy narážíme. Někde se je daří řešit lépe, někde hůř. Ale tam se ty samé činy dějí např. u Turků (Německo), Pákistánců a Poláků (Anglie) či Brazilců, Rumunů, Bulharů přímo u nich doma v „jejich“ zemi. Není ani tajemstvím, že nejvíce se tyto problémy daří řešit v zemích, kde existuje dlouhodobý plán na řešení a začleňování jako Kanada, Austrálie, Nový Zéland a další země. Není dobré si myslet, že problémy zmizí „lusknutím prstu“. Je ale možné tyto problémy vyřešit např. v horizontu dvaceti let. Tímto textem jsme chtěli vyjádřit především to, že se domníváme, že hlavním „kamenem úrazu“ , stejně tak jako u řady dalších problémů, je nefunkční státní správa. Z našeho pohledu je nutné, aby občané již nebyli tím oním „tupým stádem“, který jednou za 4 roky hodí lístek do urny. Pokud chceme změnu, musíme o ni usilovat dnes a denně. Ne však formou násilí. To nikdy nic nezměnilo. Jedinou možností je občanská angažovanost. Hledejme dialog a řešení, ne násilí.