Respekt

Možná nejsme to, co jsme si vysnili. Možná to, že si rozumíme, byla představa ze snů, vtažena přes pavučinu obhajování do zkreslené reality.

Možná jsme jen dva stejné břehy odděleny od sebe mořem výčitek.

Tak stejné, že když se potkají, nespojí se, ale budou se prát o své místo na pevnině.

Copak to necítíš?

S odlivem přetahovat se o kousek stínu,

V přílivu šplhat po sobě, ukořistit místo nad hladinou.

A když už tam jsi? Rozhlédni se kolem a nasávej tu krásu vítězství nad smrtí znásobenou chvěním břehu

• to jen slaná voda mi každým novým příbojem naplňuje plíce,
• neboj, i dnes tě udržím vzhůru.
• A mně při životě slapova síla.

Někdo dnes přetrhl pavučinu a naše pravdy rozsypaly se okolo.

Držím náruč a ty je sbíráš zpět.  Vítr fouká.

„Všechny důležité už mám, pojď.“, Pravíš.

Chci z nich upříst nás, to co jsme si vysnili.

Po chvíli nadšení vystřídají slzy – není tu ani jedna pravda má.

Už to není o nás, je to jen o tobě…

Copak to necítíš?