Eliška v říši Atletika (Šestiprst)

Eliška je jméno o šesti písmenech, ale jeho nositelka je člověkem nespočetných vlastností. Tahle slečna patří mezi hrstku lidí, s nimiž ať mluvím o čemkoli, nikdy nevázne řeč. Vzájemné mlčení, když nastane, není pro nenalezení společného tématu, ale je důsledkem komunikace beze slov či komunikace tvořené mimikou tváře, kdy chápeme, co druhého trápí nebo nad čím hloubá.  

Jak už to u sportovců bývá, mohla by svojí postavou konkurovat kdejaké kulturistce. Benče jsou její oblíbenou parketou, ale  když výjde z posilovny, ještě stále má dost sil předvést perfektní výkon na atletické dráze. Veškerou dřinu, co odvádí na ovále soustřeďuje do jediného okamžiku - závodu. To je chvíle, kdy si sepne své kaštanové vlasy a v jejich hnědavých očích lze spatřit neskutečné odhodlání.  Když zazní povel svlékat a vlézt do bloků, stihne nás, přihlížející fanoušky a zároveň společný tým, obejmout a protřepat si své nabouchané svalstvo.

A my? My jí věříme, stejně jako ona věří svému amuletu, malé keramické postavičce kominíka, který nevynechal snad žádný její závod. Je to tak stejná víra, jako zapuštěná tradice plesknout se dlaněmi do přední strany stehen, zadní a nakonec po lýtkách. Na minulých takových závodech, kdy startér vydal svůj poslední povel ve formě: ,,Pozor", následované výstřelem, vyběhla.  Z tratě 300m překážek rychle ubývalo. El se držela na předních pozicích. Její ruce i nohy pracovali v perfektní souhře. Překážky zdolávala jednu za druhou jako srnec v říji, ženoucí se za svou nevěstou. ,, Zde se láme chleba", pronesl trenér, když se naše favoritka objevila na sto padesátce. A taky že zlomil. Pozvolna zpomalovala, ale neustávala v pohybu vpřed. Ruce i nohy jí tuhly. Propadávala se v pořadí závodic.

Za cílovou čáru doběhla se supěním vyburcovaného býka a obličejem obemknutým křečí. Zlomila se     v pase, pak padla k zemi. Bezvládně ležela v cíli. Lítost nad jejím neúspěchem z nás učinila mlčenlivé přihlížející. V hlavách se nám zběsile rojily otázky: Nemůže popadnout dech?! Pláče?! ...Po chvíli vstala.    V našich očích byla větší než kdy jindy. Přišla k nám. Pramínky vlasů z culíku na temeni hlavy se jí uvolnily a lepily na tvář, kudy před nedávnem tekly slzy. ,, Jednou se to povede. Když vytrvám, a já to dokážu, můj čas příjde."

Všichni od toho okamžiku víme, že příjde a jestli úspěch nedojde k ní, tak si ona dojde pro něj, protože tam, kde má mnoho lidí začátek hranic, tam jí začíná startovní čára. Ten den jsme se ještě mnoho nasmáli, ale všichni jsme cítili, že její duše zakusila srážku s tvrdou pokorou, která často přichází právě tehdy, když otvíráme dveře úspěchu.

Ps: Eliško, v životě dokážeš cokoli, co chceš, budu citovat jeden řádek z Alchymisty:,,Když člověk opravdu něco chce, celý Vesmír se spojí, aby to dokázal". Jsi dál než mnoho jiných, kteří jen živoří, protože své sny překročili, nebo je odsunuli do neurčita, a přitom vždycky je zrovna Tahle doba tou nejvhodnější proto, abychom učinili, co chceme. Ať máme sny jakékoli, jsme to my, kdo jim vdechuje život.