Belgie

........Ve dnech 26.4 až 7.5. 2011 se naše  škola zúčastnila již 13.výměnného pobytu studentů z naší a belgické školy. Byli jsme prváčci, druháci když jsme sledovali jako na jehlách, jak odjíždějí naši starší spolužáci do světa, Belgie - Izegem –za poznáním i dobrodružstvím.  A než se sešel rok s rokem, byli jsme to my, kdo byl poctěn tou možností podívat se za hranice všedních školních dnů, opustit ty stereotypní počmárané lavice,  a vdechnout atmosféru života jiné země.  V úterý 26. 4. v pět hodin odpoledne jsme se konečně usadili i do přistaveného autobusu, jenž s imaginární cedulí: Kdo nastoupí, neprohloupí, troubil na poslední rozloučenou rodinám, jež právě na pár dní přišly o své ratolesti. Než se však kdokoli stihl dát na úprk, dveře vozu se se žuchnutím zabouchly a postarší břichatý řidič dominantně sešlápl spojku a zařadil. Ptáte, se proč by se někdo měl dát na úprk? Vy byste snad strach neměli, kdyby na vás tam někde, stovky kilometrů daleko čekal cizí člověk? Cizí a k tomu cizinec? Čekal a čekal by přímo na vás?  Nezačali byste pochybovat, zda to byl dobrý nápad a  neměli jste se přece jen více učit angličtinu, němčinu? Ledy přece nakonec prolomil náš učitelský sbor, který na pár dní shodil masku kantora a oblékl si plášť přátelského průvodce a svým klidným chlácholivým hlasem sliboval z této cesty jen to nejlepší.

První zastávka, jež převyšovala jakoukoli cestovní přestávku byla v hlavním městě Belgie, v Bruselu. Pateticky největší tržbu si tohle krásné město vydražilo od českých studentů za čokoládové pralinky, jimiž je jak proseté tak proslavené a druhým suvenýrem bylo pro naše těkavé nadšené oči belgické pivo. Měla bych zatloukat, ale bylo to tak. A jedinou další věcí, která nám dokázala zvýšit tep a upoutat pozornost, byla prohlídka Atomia, muzea MiniEurope a Evropského parlamentu, kde zasedají ty největší ,,hlavy“ Evropy .  Byla to středa a  nové rodiny očekávay náš příjezd ve čtvrtek  v odpoledních hodinách, proto jsme nepohrdli zůstat jednu noc v Bruselu a prozkoumat ho i za svitu pouličních lamp a český autobus, plný lidí, tak různých, byl od té chvíle jako jeden člověk. Mnozí z nás se neznali, ale už jen když slyšeli v blízkosti nebo z dálky svůj rodný jazyk,jako by se vytrácel pocit samoty a všem to připomnělo domov. Ve čtvrtek v 17:30 jsme byli ve škole v Belgickém Izegemu rozebráni jako nejlacinější zboží na trhu a zavezeni každý do své nové rodinky.  Některým kolegům obavy z očí přímo tekly, když viděli své jazykové (ne)schopnosti a belgického bráchu k tomu.  Jenže vše není tak horké ,jak se uvaří ,a zanedlouho jsme se začínali cítit jako doma a společné večery českých a belgických školáků byly příjemnou součástí každého dne.

Neděle patřila celá již od rána pouze Francii. V Paříži na nás čekalo první patro Eiffelovy věže a milióny černošských tváří podstrkujících malé plechové Eiffelovky. I zde  bylo možno prohlédnout typickou českou rafinovanost. Proč brát pět věžiček za jedno euro, když tomu utahanému zoufalému muži s čokoládovou pletí vidíte na očích, že by vám za to euro prodal i sedm? Po chvíli sjednávání o prodávaném množství již bylo jen slyšet: ,, Czech  banditi!“. Za celý pobyt nás čekala ještě spousta poutavých míst a měst ukrývajících se v zákoutí nádherné Belgie jako například Gent,  Brugg, přístavní město Ostende s procházkou po pobřeží aj.

Chvilkoví sourozenci si pro nás připravili mnoho akcí, zábavy a při loučení občas ukápla i slzička. Ale jak řekl pan učitel, máme za sebou zatím jen jednu polovinu celé akce, tak jsme odjížděli s úsměvy a očekáváním skvělého pokračování v září. Shodli jsme se, že kdybychom se chtěli této zemi vyrovnat, měli bychom si na tu dobu pobytu, co budou Belgičané u nás, pronajmout nějaký luxusní dům s porschetem  před okny, ale nakonec, proč jim neukázat tradiční českou zemi ve své celé kráse. Přece i my se máme čím pochlubit a právem být pyšní na svůj kraj.